Ale přestože mám rád rychlost (dokonce jsem sestavil a dal dohromady kurzy na zrychlování přirozených, nepodmíněných i „nepřirozených“, podmíněných reflexů), tak nemám rád zloděje, ani ty pomalé, ani ty, kteří jsou fenomenálně nenápadní a rychlí. Zloděj je v mých očích psychopat, který je nebezpečný společnosti a to z jednoho prostého důvodu – celý náš současný společenský systém je postavený na „nedotknutelnosti soukromého, poctivě získaného majetku“. Pokud dojde k majetkové nebo finanční ztrátě z donucení, tak by to mělo být pouze v případě, že se jedná o zaplacení či vyrovnání škody, způsobené trestnou činností.
Již několikrát jsem zde vyprávěl o zlodějíčkovi, kterého jsem měl a dosud mám v rodině, bohužel pokrevního příbuzenství se člověk jen tak nezbaví, tento zmrd mě okradl prakticky o všechno, co jsem měl a na co jsem měl nárok, no, to je dnes vedlejší, kdo četl moji knížku Psychopat v rodině, tak ví, o čem mluvím – nakonec jsme se dostali k soudu, který skončil výrokem, který se též budu snažit proslavit u nás i ve světě – když jsem si lehce postěžoval, pozasteskl, že mě strýc okradl o veškeré dědictví, které mi jako pokrevnímu a jedinému synovi mělo spadnout do klína po matce, soud došel k závěru (mám to písemně, rád nevěřícím Tomášům předvedu), že jsem se chtěl na svém strýci obohatit, tudíž jsem se ocitl v situaci, že jsem měl zaplatit soudu a strýci a všem příživníkům, kteří se na soudním řízení podíleli něco mezi šedesáti a sedmdesáti tisíci. Zmrd nebyl u soudu ani jednou, měl na to právničku a to bylo též veselé, protože, když jsem to po všech odvoláních a soudních řízení „projel“ (soud přiznal, že strýc jako bratr matky měl právo na její majetek, který si tiše zabavil pár měsíců před její smrtí), tak ho zastupovala právnička, zřejmě známá, protože celá tato povedená rodina si přímo pěstuje styky s právníky, je to logické, právník bývá nejlepším přítelem jakéhokoliv zloděje a šmíráka či devianta. Takže rozsudek o obohacování se na nebohém strýci (proč se do toho vlastně vůbec pletl, že jo?) přišel v listopadu, takže jsem se v listopadu vydal za tou právničkou do kanceláře firmy, ve které pracovala a říkám, hele, uděláme to jednoduše, tady je dvacka, to jsou prachy které položím na oltář právní vědy do konce tohoto roku (celé se to odehrávalo asi před rokem nebo před dvěmi lety) a další prachy pošlu tomu… ehm, strýci, v lednu, v únoru a v březnu příštího roku. Právnička nehnula brvou, napsala mi potvrzení, že prachy ode mě převzala (to je v této historce dost důležité) a já se stáhl do bažin. Potom jsem zmrdovi zaplatil v lednu, v únoru, v březnu a poslední částku jsem mu poslal na konto v dubnu. Uf, mám to za sebou, už se nemusím se zlodějíčkem nikdy ani vidět, spadl v mých očích jak ubohá psychopatická lidská troska hodně hluboko, v současnosti ho používám jako figurínu při popisu klasické psychopatie, není to ani tak z pomstychtivosti, ale protože žádného jiného tak jasně a čistě projeveného psychopata neznám, navíc je to psychopat, který zřejmě „onemocněl“ po úraze, když měl nehodu na motorce a šlehnul se do hlavy. Měl na hlavě kulicha, ale žádnou přílbu. Úrazoví psychopati jsou psychopati, kterých není moc, jsou poměrně vzácní, ale jsou a často jsou i známí, no ale zpátky k věci.
V květnu se mi zničehonic ozvala na mail právnička (možná též trochu psychopatická), že pan strýc je silně nespokojený, protože dostal o pět tisíc Kč méně, než měl podle rozhodnutí soudu dostat. A k tomu mi poslala rozpis, podle kterého jsem zaplatil strýci splátku v lednu, v únoru, v březnu a v dubnu a k tomu jsem složil u právničky patnáct litrů, které mu obratem dala koncem dubna a tak jsem si řekl, ha, ta stará s…. mu nedala ty prachy, které jsem u ní nechal v listopadu – no proč asi ne, protože bylo před Vánocemi, takže si prachy nechala, aby měla šušníky na ježíška, zmrdovi řekla, že je to domluvený tak, že mu začnu platit od ledna a doplatím to tak nějak koncem dubna. Potom si někam zapsala, že koncem dubna vrátí prachy, které se tímto od zmrda „půjčila“ (bez úroků samozřejmě), akorát tak nějak zapomněla, že to má být dvacka a ne jenom patnáct litrů. A jak čas plynul, tak našpórovala patnáct litrů, které mu dala, jako že jsou to poslední prachy, které jsou ode mě pro zmrda a plesk – protože asi počty nebyly ve škole její silnou stránkou, tak se zmrd mohl posrat (protože ten má zase všechno spočítaný, myslím, že teď už to má skutečně všechno spočítaný konečně a definitivně) a tak asi začal řvát a blbka vystartovala na mě a asi trochu vychladla, když jsem jí mailem poslal kopii její vlastní stvrzenky na dvacku, kterou jsem jí dal už v listopadu. Na to už neodpověděla a dala si oddech. Dodnes. Doufám, že se zmrd a jeho nohsledi, až budou číst tyto řádky trochu pobaví. Hlavně tedy ti nohsledi. Je pravda, že málokdo ví všechno, vždycky je také dobré si nějaké to překvápko nechat v záloze a hlavně se snažit, aby, když už chci něco ukrást, nedělal moc chyb.