Saw the wind, reap the whirlwind, kdo seje vítr, sklízí bouři. Qui ventum seminat, turbinem metet. Původce nepříjemností je sám postižen jejich následky.
V mnoha případech bych nejspíše použil lidového příměru „nasrat si do bot“, to je naprosto geniální.
Zrovna včera jsem poměrně dosti volnomyšlenkářsky někomu něco vysvětloval na facebooku a najednou se mi na monitoru objevil nápis v zuckerbergštině, příspěvek nelze zobrazit, protože obsahuje jedno zakázané slovo. Tý bláho, to jsem nezažil ani za bolševika. Hora cukru poučuje Ivana Děnisoviče. Cenzura jak za Bachova absolutismu. Příspěvek obsahuje jedno zakázané slovo a protože to slovo je zakázané i pro toho, kdo si na ně stěžuje, tak se nemůže na počítači objevit. Hledej, odhaduj, zkoušej! Máš v hlavě nasráno? Je chyba v „hlavě“? Nebo v tom, že je v ní „nasráno“?
No, proč o tom píšu… protože se okolo cenzury motáme stále dokola. O nic jiného vpodstatě nejde, než o cenzuru, o zákaz vyjádřit určitou myšlenku nebo pojem. Něco řekneme a dostaneme pohlavek, to se neříká!
Víte, kdy byla cenzura v českých luzích a hájích nejmenší? Bylo to na začátku roku 1968, což je období označované jako Pražské jaro. Zatím se o tom ještě alespoň částečně nebo pomocí náznaků dá psát, ale kdoví, jak dlouho ještě. Potom to byl rok 1990. Cenzura byla (sice jen na krátkou dobu, čítající cca tak necelý rok) zrušená, ale všichni, kdo už byli dospělí nebo jim to dospěle myslelo, si na tu zvláštní atmosféru pamatují. Jarní svěžest to skutečně vystihuje asi nejlépe. Kdo měl to štěstí a byl u toho a nebyl psychopat, tak na ten zvláštní pocit už nikdy v životě nezapomene. Vláda čistého rozumu, očistec pro zloděje a šmejdy. Však také víme, jak to skončilo.
Dnes jsem si přečetl článek Bez návratu. Docela mě to zaujalo, protože německý sociolog varuje před slepou uličkou východní politiky. O co jde?
Od roku 1945, tedy od konce druhé světové války bylo Německo rozděleno na dvě části – lidově řečeno „západní“ a „východní“ Německo. Vítězné státy se sešly, sepsaly smlouvu o rozdělení Německa, ve které tedy, jaksi, nechci rejpat, ale výslovně stojí, že Německo bude rozděleno NAVŽDY, tedy trvale, jinými slovy, že se už nikdy nesmí spojit, no, slušně řečeno, vítězné státy si ústy svých představitelů vložily produkty výměny látkové „do huby“, fakt nevím, jak to slušně napsat, abych náhodou zase nepoužil zakázané slovo. I když tady jsem na svém pískovišti, takže, komu se to nelíbí… buď v práci v šest!
No, abychom zbytečně dlouho neběhali kolem horké kaše, 9. listopadu 1989 s velkou slávou padla Berlínská zeď, symbolizující rozdělení Německa a nastal ráj pro politology, kteří prognostikovali rychlé vyrovnání životních úrovní západního a východního Německa. Asi byste taky čekali něco podobného nebo ne?
Inu, když to zkrátím – ono ale k žádnému sjednocení západních a východních německých názorů ani po třiceti letech nedošlo. Zmizela zeď, zmizelo viditelné rozdělení, řeklo by se Němec jako Němec, ale není tomu tak. Když se rozjetý, energií kypící původně západní Němec postaví vedle zakřiknutého, lehce zaprděného východního Němce, jsou stále na první pohled vidět, čili jsou patrné rozdíly v chování, v názorech, ve vzhledu, ve volbě politických stran, v přístupu k migrační politice, k náboženství a k církvím, jako kdyby východní vliv nebo jak to nazvat nenávratně poškodil centrální nervovou soustavu obyvatel Německé demokratické republiky. Co teď?
Politologové jsou, pravda, tak trochu bezradní, když bádají po příčinách tohoto jevu. Já sám jsem vyrůstal v poválečném období v Čechách, ale měl jsem možnost jezdit za prací do východního i do západního Německa. Prakticky až do roku 1990. Takže je mi vše naprosto jasné.
Ve východním bloku jsem jezdil smradlavými dvoutakty trabantem a wartburgem a na pionýru, v západním bloku jsem jezdil čtyřtakty mercedesem, oplem, fordem, audi a mazdou.
V průběhu času se ekonomická propast mezi západními a východními obyvateli Německa neustále prohlubovala, až nabyla takových rozměrů, že se dodnes nedá nijak překlenout. Je to jako když jedna rodina bude žít v zámku a druhá v podzámčí a potom si řeknou, že budou mít stejná práva třeba na vzdělání a stejné hlasy ve volbách. Nedojde ale k vyrovnání majetků. A to je celé to záhadné tajemství rozdílu mezi šťastnými západními a nešťastnými východními Němci. Když budu bydlet v chatrči pod Karlštejnem a moji příbuzní, majitelé Karlštejna na mě budou mávat seshora z cimbuří, tak se mohou divit, že nemám chuť s nimi cokoliv slavit. Nikdo jiný se tomu ale divit nebude.