Přemýšleli jste někdy o tom, co to vlastně je, život? Čím se živá hmota liší od neživé? Řekl bych, že živá hmota disponuje fenoménem vlastní aktivity. Dokáže zareagovat na vnější podněty. V sci-fi filmech to bývá znázorněno postavou kosmonauta ve skafandru, jak se snaží šťouchat do nějakého slizkého chuchvalce klackem nebo násadou od čehokoliv, jestli to jako zareaguje nebo nic, buď to sebou cukne nebo to po odvážném astronautovi rovnou skočí. Všichni víme, že nikdo netuší, jak to dopadne a v tom je to právě zajímavé a napínavé.
Jinak ale, co se týká problému definice života – jak jsem to již kdysi dávno řekl a vtipně vyjádřil – život je schopnost vytvářet a budovat podmíněné reflexy. Na něco podobného přišel již kdysi dávno také velký ruský vědec I. P. Pavlov, i když z jeho mimořádně geniálního učení si dnes lidé pamatují maximálně tak to, že Pavlák je mezi Muzeem a Vyšehradem a I. P. Pavlov v lidské podobě byl vědec, který slintal, když krmil psy.
Od definice podmíněného reflexu se rychle dostaneme k definici paměti a to už je hodně zajímavé i když na druhou stranu je zajímavé i to, že to vlastně už nikoho nezajímá. Ale pokud bychom se přece jenom zajímali, čím se dá v kladném slova smyslu ovlivnit paměť, tak bych doporučil dvě věci – silový trénink a kreativní psaní. Dosáhnete daleko lepších a zajímavějších výsledků, než se podařilo legendárnímu rakouskému kulturistovi Arnoldovi Schwarzeneggerovi, spíše bychom se tedy ocitli na názorové rovině, kterou dodnes propaguje americký kulturista Frank Zane, ale asi by to chtělo si o tom něco přečíst a přitom přemýšlet.
Jsem docela zvědavý v jakých kotrmelcích kulturistika nakonec skončí, protože si stále myslím, že tři největší sportovní podvody minulého století jsou jogging, aerobic a kulturistika. Jogging a aerobic jsou již vyškrtnuté z kolektivního zájmu, ale kulturistika se stále ještě drží, i když každý rozumný člověk vidí, že je to absolutní chujovina, která vám na délce života nepřidá a klouby a páteř na stáří neochrání.