Pokud máte rádi záhady, tak čtěte – moje matka zemřela v září 2014, ale svůj byt nechala vyklidit už v dubnu 2014. Tak to alespoň tvrdí oficiální zpráva. Vyklidila svůj byt do posledního špendlíku, nezůstalo tam vůbec nic a nikomu o tom neřekla, ani svému bratrovi, ani mně. Dokonce ani ten prázdný byt nikomu neukázala. Současně přitom ležela napůl v bezvědomí v nemocnici. Já sám, jako nejbližší příbuzný jsem o vyklízení bytu své matky nevěděl vůbec nic. Nikdo mi neposlal ani sms zprávu, ani se nezmínil, třeba jen tak, na půl huby a podobně..
Ještě jednou zdůrazňuji, že jsem její jediný syn. Dospělý a svéprávný. Trochu blbý, ne? Ve skutečnosti to ale mohlo být tak, že Jarek, její bratr prostě využil toho, že má klíče od bytu a že si může nechat přepsat nájemní smlouvu na sebe a byt by tedy, teoreticky mohl používat dodnes. Je na docela fajn místě, Petřínská 3, kdo by to nebral? V pátém poschodí, parádní výhled na Prahu – a nebyl drahý, k tomu Petřín, coby kamenem dohodil. Na zvonku může být napsán kdokoliv, což je celkem jasný. A smutný zároveň.
Notářka mi zamávala před nosem plnou mocí, kterou maminka prý podepsala svému bratru, mistrovi světa, no, podepsala… v bance by jí to jako podpis odpovídající podpisovému vzoru neuznali. Na papíru byla čáranice, jako kdyby se notorik po deseti pivech pokoušel podepsat nohou.
V dubnu 2014 mi nikdo neřekl, že se bývalý mistr světa v rychlosti psaní na stroji chystá bleskurychle zlikvidovat a vyklidit byt po mé matce, která se v té době měla zotavovat po mozkové mrtvici. Představa, jak v dubnu 2014 nic netuše lítám po Praze, jak příslovečný hadr na holi v zápase o přežití, zatímco mistr světa využívá rychlosti svých reflexů, aby „vyklidil“ byt mé matky, mě vůbec netěší. Byt, kterého jsem se rozhodně vzdávat nechtěl a minimálně do roka a do dne po matčině případné smrti jsem chtěl nechat všechno v původním stavu.
Klidně bych mu cokoliv z toho bytu dal, kdyby normálním způsobem projevil slušný zájem, samozřejmě… pokud by s tím souhlasily i moje dvě děti… aby si o mně nemyslely, že jsem debil, který rozdává svůj i jejich majetek nebo debil, který se nechá snadno okrást… prostě debil. No, ale stalo se.
Právnička mi řekla, že se s tím nedá nic dělat, taková je prostě realita a platné zákony. Prostě rychlejší vítězí. I když si myslím, že pokud je někdo uveden na případném důchodovém připojištění jako osoba oprávněná vyzvednout v případě úmrtí naškudlený peníz, neznamená to ještě, že si vyzvednuté prachy může nechat, protože jde o peníze, které jsou součástí dědictví. Pokladní v supermarketu si rovněž nenechává tržbu pro vlastní potřebu, ale odevzdává ji, ať už šéfovi nebo do banky, stejně tak z jakéhokoliv osobního příjmu platí daně. Ale to už jsou drobnosti, které si občas neuvědomují ani notáři.
Máti mi tenkrát řekla, hele, nechci, abys měl zbytečné výdaje kvůli mému pohřbu, tak jsem si založila důchodové připojištění.
Když natáhla brka, tak jsem s tou smlouvou, šel do České spořitelny, kde mi řekli, že mi nic nevyplatí, protože jediná osoba, která má právo peníze vyzvednout je ve smlouvě napsaný Jarek. Tak jsem utřel nudli a mazal domů.
Jarek si peníze vyzvedl a nejenom, že mi z toho nedal ani korunu, ale neřekl mi ani kolik tam bylo. Podle mého odhadu tam mohlo být tak šedesát tisíc. Potom Jarek objednal pohřeb, který stál čtyřicet tisíc, zaplatil to a chtěl po mě, abych mu těch 40 tisíc dal. K tomu jsem se moc neměl, protože jsem si říkal, proč se, debil, plete do věcí, do kterých mu vůbec nic není a proč bych já měl dávat peníze za něco, co jsem neobjednal? Sám za sebe bych to udělal úplně jinak. A vůbec, proč bych měl dávat peníze zloději, který mě sprostě okradl a navíc proč bych měl dávat peníze grázlovi, který si peníze na pohřeb mé matky vybral z jejího důchodového připojištění? Já jsem mu peníze z konta jeho matky taky nevybíral.
Když jsem byl u Jarka naposledy, tedy spíše poprvé a naposledy, vzpomínám si, jak mě zarazilo, když jsem u něho v předsíni viděl gramofonovou skříňku, takový docela speciální srandovní kousek nábytku z dubového dřeva, skříňku, kterou jsem od útlého dětství používal pro své věci, měl jsem tam různé papíry, rozepsané povídky, sešity a složky s různými záhadami, vystříhanými z časopisů, protože jsem se o tyto věci odjakživa zajímal a taky scénáře na své filmy a několik malých sošek, které jsem si vyrobil ještě předtím, než jsem šel pracovat ke Krátkému animovanému filmu, řekl bych, že byly mimořádně povedené a mohly by mít v dnešní době docela slušnou cenu. Bylo tam prostě všechno, co mě zajímalo a dalo se to napsat, nakreslit nebo vytisknout, uklidit do tajemného sekretáře a zamknout – a najednou to měl Jarek u sebe..? A kde byly všechny ty věci, které původně byly uvnitř a které patřily mně? Měl jsem desítky vzácných knih o umění a o lékařství, které jsem sbíral a dával dohromady od svých dvanácti let. Tak mě to připadalo divný, ale nic jsem neříkal – a to bylo ještě v době, kdy jsem nevěděl, že Jarek už svou sestru do posledního špendlíku vybílil. Kdybych to věděl, tak jsem ho vyhodil z okna, ale zatím jsme zůstali jen u toho, že mi to nějak nelezlo do hlavy a on sám o tom z pochopitelných důvodů nemluvil. Teprve když jsem odešel a později šel navštívit notářku, která asi byla podplacená, jsem začal přemýšlet, jak se k ní Jarek vůbec dostal a co tam vlastně dělal? Vždyť jemu do mého dědictví vůbec nic nebylo. Proč se do toho montoval..? Moje matka byla poslední roky svého života úplně mimo, myslelo jí to ještě méně než obvykle a už ani nevěděla, kdo je kdo a kdo se jak jmenuje, nemohla si vzpomenout, že jsem její syn a když jsem se jí to snažil vysvětlit, tak nechápala, co znamená syn.
Teprve potom mi začalo docházet, jak se chová psychopat a že můj strýc Jaroslav je čistý psychopat a že se mu to pravděpodobně stalo po nehodě, kterou měl ve dvaceti na motorce, když se ožralej jak carskej důstojník vracel ze zábavy a vylítl ze zatáčky, přerazil si nohu a švihnul hlavou o patník, že si ji málem zarazil až do krku. Od té doby se projevoval jako totální sebestředný debil, akorát si to jeho rodina nechtěla otevřeně připustit.
Kdybychom se potkali dnes, tak neváhám a zmlátím ho teleskopem, že by ho jeho vlastní děti nepoznaly.
Řekl jsem, že mu žádné peníze za pohřeb své matky nedám a Jarek je ze mě začal vymáhat pomocí právničky (která se ho později také pokusila okrást, což je docela vtipné, je to prostě jedna verbež), dostali jsme se až k soudu, ten jsem samozřejmě prohrál, soudce řekl, že jsem se chtěl na panu Závináčovi obohatit, tak jsem se odvolal, druhé stání jsem opět projel a nakonec jsem musel zaplatit „dluh“, penále, soudní výlohy, Jarkovu právničku, úroky z prodlení, takže mně rozhodnutí mojí nepříliš inteligentní matky, „nechci, abys měl zbytečné výdaje kvůli mému pohřbu,“ přišlo zhruba na šedesát tisíc.
Kdyby se dal vrátit čas, tak bych se o svou matku vůbec nestaral a ušetřil bych plno času i peněz. Takhle jsem za ní jezdil skoro každý druhý den a pomáhal jí se vším, na co si vzpomněla, nosil jí nákupy, pral záclony, protože se nevyšplhala na vysoká okna a zařídil jsem jí i LDN pět minut pěší chůze od svého bydliště a možnost, aby byla u mě. A ona mě za to jen pomlouvala a měla blbý kecy. Nakonec i souhlasila s tím, že se nechá odvézt do nějakého prdelákova, který pro ni Jarek našel, bylo to samozřejmě mimo Prahu a nakonec jsem poslední dva roky ani nevěděl, kde moje matka je a tak to bylo až do její smrti. Vůbec nechápu, proč se všichni mí příbuzní celý život potáceli na hranici nebo i bohatě za hranicí debility. Zatím jsem na tuto palčivou otázku nenašel ani náznak jakékoliv rozumné odpovědi.