I když jsem paní Bohdalovou nikdy nemusel a když říkám nikdy, tak myslím nikdy a se vším z minulosti na věčné časy, tak se mi přece jenom vecpalo do oka, že hrála hlavní roli ve filmu Svatá (pokud jsem to dobře pochopil) a pokud jsem dobře pochopil i popis děje (film jsem neviděl a ani dobrovolně neuvidím), tak je to natočené na základě jakési reálné události, kdy si nějaká paní vymyslela a vymyšlené ještě přikrášlila ohledně nějakého svého politického utrpení z minulosti, což sice nebyla pravda, ale ona chtěla na základě svých výmyslů získat nějaké odškodnění, čili se jednalo o podvod.
I řekl jsem si hm, kolik lidí asi získalo něco jako odškodné, majetek, peníze, restituce, veřejné uznání na základě podvodu, čili mylných informací, jsou i takové případy, kdy na základě svižného a někdy i docela elegantního podvodu získali lidé, kteří si to absolutně nezasloužili vysoké politické funkce nebo po nich byly pojmenovány ulice, popřípadě vstoupili do školních dějin, možná nebo spíše určitě se tací vyskytují i mezi nositeli Nobelovy ceny.
Jak takového člověka poznat? Jak rozeznat normálního člověka (i když podle statistik spíše nenormálního) od pohádkáře a kecálisty, jako byl Igor Hnízdo v Obecné škole od Jana Svěráka?
Zamíříte do minulosti a najednou se v plném znění potvrdí, že minulost neexistuje a pokud nemáte na cokoliv, co z minulosti vyprávíte či vybájíte, hodnověrné svědky, tak si můžete s čímkoliv, u čeho jste byli pouze vy, dělat co chcete.
Abych pro příklady nechodil daleko, jistě si vzpomínáte na herečku Květu Fialovou a její poutavé vyprávě o tom, jak ji v mládí znásilnil sovětský voják, který pak byl za to bez soudu zastřelen. No, co mě na tom zaujalo, že jsem podobný, ne-li přímo stejný příběh slyšel od jiných postižených paní, žen a dívek, něco podobného vyprávěla i moje matka, akorát, jak říkám, nebyl jsem u toho, takže těžko mohu soudit, co z toho byla pravda a co nikoliv.
Na vlastní oči jsem viděl a hlavně slyšel v televizi Káju a Jana Saudka (bylo to v show Jana Krause) vyprávět, jak byli v koncentračním táboře, kde si jich povšiml známý sadistický doktor Mengele a chtěl je použít pro své nelidské pokusy. Stejnou historku vyprávěli bratři Saudkové i na různých privátních sešlostech, kde jsme je my, ostatní, tiše obdivovali, jak byli stateční a jaké si asi museli odnést nebo přinést do dalšího života trauma. No, nakonec se ukázalo, že historka ale vůbec neodpovídá pravdě, že ani Kája ani Jan v žádném koncentračním táboře nikdy nebyli, normálně buď seděli doma nebo chodili do školy a nikdo si jich moc nevšímal, tak jako si jich nikdo nevšímal za celou dobu trvání socialismu v Československé republice. I když to tady často bylo skoro jako v sovětském gulagu. Což by nám jistě potvrdil náš známý Ivan Děnisovič.
Stejně tak by se nám do výčtu záhadných osobností hodila i významná celebrita novodobých dějin, český Jánošík, oficiální dvojnásobný vrah Jirka Kajínek.
Možná by se z těchto postav dal sestavit alegorický průvod, který by za doprovodu dixielandového jazz bandu procházel ulicemi a přitom by všichni zpívali chraplavými hlasy, Oh, when the Saints, go marching in, oh when the Saints go marching in…
Tak a teď mi řekněte, jestli jsem si to vymyslel nebo je to pravda. Z dějin české literatury se pomalu ztrácí postava spisovatele Karla Mejstříka – byl to nejenom spisovatel, ale i učitel, inspektor kultury, ochotnický divadelník, režisér a novinář. Zakládající a dlouholetý člen redakce Rakovnických novin. Rakovnicko a místní obyvatelé jsou nejčastějším námětem jeho literárních děl. Knihy jsou doprovázeny pozoruhodnými ilustracemi místních malířů, jako byl V. Rabas a R. Kolář. Mejstřík je autorem divadelních her a knihy vzpomínek na významné osobnosti Rakovnicka „Jak jsem je potkal“.
Tak a tento pan spisovatel, Karel Mejstřík rád a často mluvil o tom, jak byl činný v odboji a spolu s naším školníkem často mívali přednášky o tom, jak nás němečtí náckové utiskovali a co se všechno dělo v koncentračních táborech.
Nu a tento pan učitel byl můj třídní učitel na rakovnické devítiletce a dobře si pamatuji, jak nám často předčítal ze svých knih a vůbec to byl prima chlapík. A pro Svěráka se stal předobrazem učitele Igora Hnízda. To jsou věci, to čumíte, co?