A zase jsme u magie, což je téma, které zajímá stále více a více lidí. I když je pravda, že často je ten zájem takový spíše kritický nebo poťouchlý, lidi neradi něco řeší pomocí logického rozumu a neradi poslouchají argumenty, na které se těžko hledají protiargumenty. Na druhou stranu se obrovské oblibě těší mlácení prázdné slámy, nevím, proč tomu tak je, ale stačí se chvilku pozorně dívat kolem sebe a poslouchat. Ale nebyl bych to ani já, kdybych občas nepřinesl do hry nějakou zajímavou, téměř až zábavnou historku. Byl jsem, tuším, že s nejvyšší pravděpodobností to byla japonská restaurace, já ty lokály zase až tak moc přesně nerozlišuji, čínská restaurace, vietnamská, korejská, indočínská, chorvatská, africká, tokijská, japonská a dal jsem si pokrm samurajů, taky už nevím, jak se to jmenovalo, nějak jako „hočíííí – čiho – krm – san,“ san nebo savo, taky to už nevím přesně, ale vím, že to tak trochu jako savo chutnalo, byla to polévka, ale současně to byly vařené břitvy na ostrém ohni, neskutečně ostré, ještě jsem si říkal, že tady asi tkví skutečné tajemství jakuzy, japonské mafie, jejíž členové mívají často ušmiknuté malíčky, ale je možné, že si ty malíčky neodřezávají, ale pouze namáčejí do podobné polévky, kterou jsem měl právě před sebou, malíček zasyčí jak pěnový polystyrén ožehnutý autogenem – a je pryč. A jak jsem tak uvažoval, tak nevím, proč mě to napadlo, odložil jsem brýle, možná proto, abych na tu polévku lépe viděl, ale asi jsem to neměl dělat, protože, jak jsem na talíři zápolil s jakousi japonskou zeleninou, stříkla mi kapka japonské polívky do oka a v tu chvíli jsem myslel, že se poseru, to byla taková bolest, že jsem neudržel oko otevřené, teď jsem nevěděl, jestli se mám pokusit dopotácet se na toaletu a tam si vyplachovat oko studenou vodou, což se doporučuje i po zásahu pepřákem, dobré je nosit si vodovod neustále s sebou. Nebo jestli si mám postižené oko pouze držet v ubrousku, hlavně, aby nespadlo na zem a někdo na ně nešlápl, hlavně nesmím fňukat, jestli jsou samurajové a ninjové na něco citliví, tak je to přesně ta situace, když někdo fňuká. Byla to blbá náhoda, protože chemické složení tzv. tekuté střely, která je známá jako sebeobranný pepřový sprej, zvaný pepřák je v podstatě stejné, jako chemické složení polévky, na níž si zde pochutnávají mraky labužníků, ale taky jsem si to uvědomil, až když už bylo pozdě.
Asi tak po deseti minutách, kdy jsem mohl pozorovat okolní svět pouze jedním (tím nezasaženým) okem a to ještě s přestávkami, se situace víceméně uklidnila, ano, zážitek byl příšerný, ale na druhou stranu jsem se snažil trochu se ukonejšit myšlenkou, že budu mít zase co vyprávět, že budu mít něco, co ostatní nemají. Takže jsem se věnoval své asistence, která si nic do oka nestříkla a také si nestěžovala, že by jí něco v tomto směru nebo v této oblasti chybělo. Jak možná víte, pokud to nevíte nebo se to k vám ještě nedoneslo, tak se celý život věnuji zkoumání „nesmrtelnosti“ a výzkumu všech možných prostředků, jak pozastavit proces stárnutí, popřípadě, jak si jakoukoliv proveditelnou metodou zpomalit nevratný nástup stařecké demence, jak se vyhnout ztrátě paměti (víte, pane Houžvičko, co je dnes za den a který rok právě píšeme?) a jak si udržet použitelnou míru kondice a svalové síly.
Takže jsem během svého bádání zjistil, že hlavní pozornost při návštěvách orientálních restaurací musíme věnovat očím a částečně také malíčkům, zvláště, když se rozhodnete vstoupit do japonské mafie. Malíček bohužel po odseknutí nedoroste, což je potvrzené už mnohokrát, ale co mě docela udivilo, bylo, když jsem zjistil, že oko, zasažené směsí kajenského pepře a ještě čehosi, se dokonale vyléčilo z krátkozrakosti. Prostě jsem na to oko už nepotřeboval brýle. Mohl jsem nosit brýle pouze s jednou čočkou nebo jsem také mohl chodit bez brýlí, ale s tím, že bezvadně jsem viděl pouze tím, původně zasaženým okem. Samozřejmě hned každého napadne, že nejlepší řešení by byl zásah i druhého oka polévkovým slzákem, jenomže to jsem už nevěděl složení, ani správnou dávku. To je prakticky neřešitelná situace.
Neřešitelná sitauce mi trochu připomněla jednoho kamaráda z dětství. Původně byl silně krátkozraký, takže, aby normálně viděl, musel nosit poměrně silné brýle s čočkami, zvanými rozptylky. Když se díváte skrz rozptylku, tak se zdá, že jakoby zmenšuje obraz za sebou. Spojky, což jsou čočky v brýlích pro dalekozraké naopak působí jako zvětšovací skla, pomocí spojky se na sluníčku (když se pokus povede) často podaří rozdělat oheň, spojka je prostě lupa.
Jednou se stalo, že se onen známý pustil do hádky s nějakým vesnickým lumpem, který po něm hodil kámen a ať už chtěl nebo ne (samozřejmě tvrdil, že nechtěl), se kámošovi trefil přímo do oka. Úder byl natolik silný, že porušil oční čočku, ale nezničil oko. Stalo se, že místo čočky rozptylné měl v zasaženém oku čočku spojnou, čili byl na jedno oko (tak jako původně) krátkozraký a na druhé oko byl dalekozraký. Oko, skryté za spojnou čočkou se zdálo být velké, zatímco oko, číhající za rozptylnou čočkou se zdálo být menší, jakoby zapadlé. Když to řeknu stručně, nebyl na něho zrovna příjemný pohled, člověk najednou nevěděl, z které strany ho má posuzovat. Ale i tak je docela zajímavé poučení, že často víme, že určitou situaci lze změnit, hlavně už proto, že se to jednou nebo dvakrát podařilo, ale nevíme jen a neznáme přesný postup. Svého času jsem na tohle téma napsal pohádku pro dospělé Dlouhý, Široký a Krátkozraký. Ale kde je všem mým pohádkám dnes konec? Nikdo neví.
V podobné sitauci jsme v podstatě i dnes s problémem, jak zastavit stárnutí, jak prodloužit věk a jak se uzdravit ze zdánlivě neléčitelných nemocí. Jde to, dá se to, ale nikdo neví přesně jak a hlavně kde a s čím začít.
raven.argoni@seznam.cz