Sledujete dění kolem sebe, sledujete vlnění v politice, cvrkot v esoterice, celebritálně až celebrutálně bulvární šum a možná si jako uvědomělí znalci reality říkáte, proč mi všichni ti zvláštní lidé přicházejí, skáčí či lezou do cesty? Mají mi něco sdělit? Proč se mi tlačí do vědomí, povědomí a podvědomí? Proč mi na komunikační rovině křižují moji, jinak docela poklidnou životní cestu? Snaží se mi osud skrze ně něco sdělit? Proč si v drahých časopisech musím číst jejich názory? Proč otázka volby zní buď oni nebo nikdo? Můžete začít zlehka zapadat do bahna propagačního šumu nebo začít podléhat prvním náznakům obsedantní neurózy a ve chvilce projevené slabosti si řeknete – aha, nejdůležitější pro mě v mé současné životní situaci bude, když se začnu vzdělávat, přihlásím se třeba na soukromou literární školu Josefa Pinďoura Inkoustového a bude ze mě redaktor… redaktorů není nikdy dost, ano, to je ta správná životní cesta černým tunelem, na jehož konci se v oslnivém světle hrdě tyčí postava bakaláře-novináře či mistra-magistra… nebo se mám vrhnout na kurzy homeopatie, reiki a šambaly? Za rok nebo za dva ze mě bude slavný léčitel, šlechtitel, krotitel, kleštitel, vypráskám AIDS a rakovinu ze všech koutů naší milované vlasti, sériovým vrahům promluvím do duše, až z toho zplihnou jak hadrové panenky a všichni se nechají dobrovolně vykastrovat… popřípadě bych se mohl/mohla stát slavným hercem či slavnou herečkou, hned zítra se zastavím v Činoherním klubu, třeba pro mě budou mít nějakou menší roli, koneckonců, není malých a velkých rolí, pouze středních nebo žádných…
Ano, mnoho lidí uvažuje zmateně nebo neuvažuje vůbec a jsme u další důležité věci, která se na školách neučí a přitom každému z nás visí na krku jak dědičná kletba celý život od bolestného narození až po neslavný konec.
Jedno z největších umění, které vás nikdo nenaučí, dokonce i ti nejmoudřejší z moudrých vás mohou pouze nasměrovat, ale ve své podstatě si musíte všechny podklady, příklady, učební osnovy a praktické zkoušky najít, sehnat a zorganizovat sami – je umění rozlišovat podstatné věci od debilovin, které vás od těch podstatných věcí celý život odvádějí a zdržují. Když se zamyslíte nad svým vlastním životem – pozor, pro mnohé z vás už začátek této otázky může být překvapivý až šokující, proč se máte zamýšlet na svým životem a svými problémy, když jste zvyklí pohodlně přemýšlet o životech a problémech svých partnerů, partnerek, známých, popřípadě celebrit a VIP super-bytostí? Odpověď zní - zamyslete se nad svým životem právě proto, že život, který žijete je váš. Jinými slovy váš partner nežije váš život, žije si svůj život, tak proč byste měli řešit jeho problémy, proč byste měli ztrácet svůj čas přemýšlením na téma, co si on myslí, proč si to myslí, proč si nemyslí něco jiného a jak ho přimět, aby si myslel to, co chcete vy? Kolik vlastně času, asi tak zhruba, na desítky procent, věnujete přes den sobě, svým starostem a svým pocitům a kolik času věnujete jiným lidem? Pokud zjistíte, že jste na tom tak bídně, že většinu své pozornosti díky svému vlastnímu rozhodnutí, čili zadarmo věnujete jiným lidem, místo abyste se věnovali sobě, začínají osudové zvony bít na poplach. Ono stačí jít na fejspuk a tam třeba dvě nebo tři hodiny věnovat svou pozornost (čili životní energii) sledování, co kdo s kým a proti komu, popřípadě se s pitbulí houževnatostí zakousnout do rozsáhlé diskuze o ničem - a už svým jednáním urážíte svého stvořitele. Je to naprosto logické, protože ať už vás stvořilo cokoliv nebo kdokoliv, mohl to být pánbůh, mohly to být slepé síly přírody a i kdyby to byli mimozemšťané, nikdo vás nestvořil k tomu, abyste se jako dozorci rýpali v životech jiných lidí, abyste šmírovali, co kde kdo dělá a abyste je za jejich skutky (o jejichž podstatě stejně víte kulový) kritizovali, popřípadě se snažili telefonáty, hlášením, udáváním, přeposíláním konverzace nebo upozorňováním na to, kde a s kým jste je viděli, ovlivnit kvalitu jejich soukromého života. Tím teď ale nestavím na pranýř malého udavače jako takového, každý se chová podle toho, co má v genech, ale jde mi o něco jiného – o jeho zdraví. Podle jednoduché esoterní definice je příčinou nemoci chování či jednání, které uráží bohy. Základem takového chování je, jak jsme si právě květnatě vysvětlili, skutečnost, že se postižený více než o sebe, stará o někoho jiného. Pozor – je to konflikt, který se může odehrát nebo odehrávat i v rodině nebo v partnerství. Popřípadě v pseudopartnerství. Třeba když náhodou potkáte svou známou, kterou jste dlouho neviděli, chcete si s ní popovídat, jste zvědaví, jak se má, co v životě dosáhla, co se naučila, v čem je dobrá nebo lepší než ostatní a proč můžete být hrdí, že se s ní znáte – a ona o sobě neutrousí ani slovo a tři nebo čtyři hodiny mele pořád dokola o nějakém Fernandezovi, s nímž se seznámila před půl rokem, když byla v Benátkách na služební cestě a on jí teď neodpovídá na květnaté smsky, což by samozřejmě měl, přestože je ženatý a má tři děti, protože by si měli vyjasnit společnou budoucnost, hlavně kdy se rozvede a přestěhuje se i s gondolou na Žižkov. Teď by potřebovala nějakou zkušenou kartářku, kořenářku, čarodějnici, která se vyzná v černé magii, aby nezbedného gondoliéra na dálku ovlivnila a on by se za ní s jásotem rozjel, jat prudkou, neovlivnitelnou touhou… na otázku, proč ho tak vášnivě miluje, neodpoví, protože to není důležité, jenom stále opakuje, že ho musí mít. Kolovrátkové opakování a obsedantní touha, aby se někdo začal chovat podle našich představ přesně zapadá do schématu myšlení, které uráží bohy. Každý člověk je ve své podstatě originální, nádherná bytost, která se narodila, pravda, celkem bez účelu, jediným smyslem života, jak jsme si už řekli, je udržet se nějakou dobu naživu a zplodit potomky, nicméně podle učení esoteriky je smyslem života učební proces, ale ne v tom, jak se naučit co nejúčinnějši otravovat a ovlivňovat jiné, ale jak pracovat na sobě a jak dosáhnout procesu (kdo dával pozor, už ví…) transformace, transmutace, čili metamorfózy. O tom si povíme zase příště. A když se kdokoliv stará více o druhé než o sebe, tak si snadno zadělá na celou řadu pozoruhodných nemocí, myslím, že ani nemá cenu si je všechny vyjmenovávat – stačí se rozhlédnout kolem sebe.

Raven