Možná jste už někdy přemýšleli, jestli si koupit nějakou knihu o úspěchu, třeba jak přivolat úspěch nebo jak se vydat na cestu za zaručeným úspěchem. Jedním z autorů, kteří se nám nabízeli jako průvodci na cestě za úspěchem byl Napoleon Hill – v podstatě nepsal o ničem jiném, než o tom, že když něco potřebujete nebo něco chcete, tak byste se neměli stydět si o to říct. Když se naučíte říkat nahlas, co chcete, popřípadě se naučíte chovat se na cestě za uskutečněním svých přání nesmlouvavě tvrdohlavě, úspěch se dostaví. Je to celkem pochopitelné, lidé kolem vás a vlastně i celá společnost jsou naladění na to, že nechtějí konflikty, takže jakmile začnete konflikty vyvolávat, raději vám ustoupí a začnou hledat cestu, jak vás uspokojit. Pokud jste museli někdy jít o něco žádat na sociální úřad, jistě jste si všimli, že lidé, kteří na sociálce vysedávají od rána do večera a houževnatě se vracejí s popsanými papírky, co všechno ještě potřebují, popřípadě neváhají na chodbách obecního úřadu občas vykřikout nějakou hlášku o diskriminaci a fašistickém režimu, který je nechává o hladu, většinou mají své žádosti vyřízené daleko dříve než normální ňouma, který se nešťastnou náhodou ocitl v nouzi a teď je celý vystrašený a neví, jak s ním společnost naloží, jestli mu někdo něco dá nebo umře na ulici. Napoleon Hill, velký propagátor aktivity, měl v mnohém pravdu. Průměrný jedinec v naší slavné společnosti je od útlého dětství vychováván k pasivitě – tady stůj nebo seď a čekej, až na tebe přijde řada. Pokud chceš něco udělat, tak dej vědět, napiš nebo vyslov žádost a odborníci to udělají za tebe – rychleji a lépe. Ne aby sis sám začal opravovat zuby, elektřinu, vodovodní trubky nebo hasit větší požár nebo ses bránil při přepadení, popřípadě aby sis šel s někým vyřídit účty, na všechno máme úřady a lidi daleko povolanější, od toho je dělba práce… na tebe zatím žádná pracovní nabídka nezbyla, ale na druhou stranu nemusí být všichni zaměstnaní. Naučit se nepřekážet je taky docela dřina. Takže buď rád, že nemusíš nic dělat a nechcípneš, tak co bys chtěl ještě víc? Pasivní jedinci potom sedí doma a čumí a sedí a čumí pořád dokola, až zestárnou a umřou. Pokud se ale začneš projevovat jako neústupný a svéhlavý tvor, vybojuješ si pro sebe větší díl všech možných práv a státem uznaných výhod. Takže se dá říct, že ostatní, stejně postižení, když budou dál stejně pasivní, zůstanou na místě ve smyslu poučky, kdo chvíli stál, již stojí opodál. Stát něco nabídne – tak šupky dupky honem si o to běž požádat. Máš možnost si v bance půjčit deset miliónů na koupi lesa? Ručit budeš pojištěným lesem, takže se nemůže nic stát, tak honem si dej žádost, ať jsi rychlejší než kdokoliv jiný – a je to v suchu. Jsi majitelem lesa, bance dlužíš deset melounů, teď hlavně neusnout na melounech nebo na vavřínech, které tam taky někde jsou… Vytěžíš dříví, které za dva milióny prodáš do Německa a les nabídneš k prodeji za dvanáct miliónů – kupec, který to od tebe koupí si možná půjčí v té samé bance, které dlužíš deset miliónů, teď ale dostaneš dvanáct, takže za pár měsíců jsi na tom zdánlivě stejně jako předtím, počet chromozómů v buňkách se ti nezmění, ale na kontě máš o 4 až 5 miliónů víc. Tomu se říká podnikání. Ostatní se to většinou ani nedoví, protože je  zbytečné, aby cokoliv věděli. Chovají se tak, jak byli sami vychováni. Drží společný krok a spodní čelist v juxtapozici s horní a pokud něco bedlivě sledují tak je to televize a bulvár. Tam se žádné oslňující novinky nekonají, ani konat nebudou.
Milióny prodaných knížek Daleho Carnegieho vám ukáží další zajímavé cesty k úspěchu – i když vlastně autor sám porušuje své vlastní pravidlo úspěchu: buď úspěšnější než ostatní, ale neříkej jim o tom. Rozepisuje se hlavně o komunikaci, jak, kdy a za jakých okolností můžete ostatní zaujmout svými myšlenkami. Je to v podstatě to samé, co my, astrologové a kartáři říkáme svým klientům a hlavně klientkám – podívejte se, člověka nemůžete vlastnit jako psa, nemůžete uvažovat v majetnických dimenzích, jako „nezlobte se na ženu, která vám ukradla manžela, ale na příštího nešťastníka si pořiďte lepší vodítko“. Když se s někým znáte a chcete se mu zhnusit, tak mu denně posílejte dvacet smsek na téma, že si musíte vážně promluvit o budoucnosti vašeho vztahu a když budete chtít konzultovat pohnuté chvíle vaší nedávné minulosti tak se věnujte pouze sobě a neptejte se pořád dokola, co si o vás myslí manažer Pepa a jestli na vás vůbec myslí a jestli se kvůli vám rozvede a kdy vám napíše mail nebo smsku, ve které se vám omluví a naplánuje si s vámi rodinu a dítě.
Úspěch je individuální, nedělitelný a nesdělitelný. Na svém vlastním úspěchu si můžete pracovat pouze vy sami a v podstatě je při dosažení úspěchu naprosto jedno, co si o vás myslí ostatní, všechny ty řečičky o sdělené starosti a sdělené radosti platí pouze pro lidi, kteří umění komunikace ještě plně nezvládají. Přátelé jsou od toho, abyste s nimi mohli tlachat o ničem, ale mohou být dobrým zdrojem inspirace a nových nápadů, spolupracovníci jsou od toho, aby vám pomáhali mlátit konkurenci hlava nehlava a partneři a partnerky jsou tady proto, aby vás neodmítali ani když to na vás přijde třeba ve tři nebo ve čtyři ráno. Pevné, zodpovědné a romantické vztahy, kdy se dva lidé svíjejí radostí při myšlence, že spolu zestárnou, patří do literatury a do filmu, ale v reálném životě spíše na psychiatrii. Na cestě za úspěchem si musíte stále dokola uvědomovat, že neexistuje společný úspěch, buď se vy obětujete pro druhého nebo se druhý obětuje pro vás, stejně tak musíte počítat s tím, že když půjde o skutečný úspěch a nehynoucí slávu, může vám při závěrečném finiši na cílové rovince podrazit nohu i nejbližší přítel a spolupracovník a nikdy v budoucnosti kvůli tomu nebude mít žádné výčitky svědomí. Rozhodně je to víc pravděpodobné, než že se pro vás bude někdy někdo nezištně obětovat.

Raven