Občas si vzpomenu na jeden kreslený vtip – dva odrbaní tuláci sedí na mezi, prohlížejí si katalog Burda a jeden říká: „...tu lemovku u toho žaketu bych řešil jinak…“

Když jsem začínal se silovým tréninkem, bylo mi zhruba osmnáct. Mnoho let jsem houževnatě cvičil, běhal, posiloval a k tomu jsem kromě zdvíhání těžkých břemen trénoval jógu. Jak jsem o tom už mnohokrát psal, hledal jsem nejlepší spojení cvičení s meditacemi ve snaze vytvořit cvičební systém, který by zaručil, že člověk, který se mu bude věnovat, nedostane rakovinu a neohrozí ho osteoporóza. Patřil jsem k první generaci, která se s nadšením vrhla na kulturistiku či bodybuilding, podle toho, jak se to vezme. Jsem stejně starý jako Arnold Schwarzenegger, ale nešel jsem tak úplně jeho cestou, dá se říct, že drobné odlišnosti v budování osobní kariéry se u Arnieho a u mě dají najít. Společným jmenovatelem byly asi dlouhé hodiny strávené v posilovně… třikrát se mi přihodilo, že jsem vyhrál jakousi soutěž v benči, cvičil jsem více na sílu než na svalový objem – a jak se tak občas i u téměř vrcholových sportovců stává, začalo mi povolovat vazivo v tříslech, nejdříve šla levá strana, tak jsem s tím hned zamířil ke známému doktorovi, bylo to v době, kdy jsem ještě bydlel v Německu a doktor povídá, máš tříselnou kýlu, s tím se nedá nic dělat, můžeš s tím dál pobíhat po světě, ale pokud chceš cvičit, jak jseš zvyklý, bylo by lepší jít na operaci… Takže jsem hned příští den zamířil do nemocnice, během dvou dnů mě odoperovali a po pár měsících rekonvalescence jsem už znovu tahal železné metráky… uteklo deset let, mezitím jsem se odstěhoval z kraje světa do Čech a začalo mě zlobit pravé tříslo. Jenomže, místo toho, abych se hned vydal do nemocnice a nezdržoval kolo osudu, jsem poslechl jakési prapodivné doporučení, hele, tady pan doktor Hlupín, to je machr, ten tě odoperuje se všemi zárukami a budeš mít klid… a zašel jsem za doktorem Hlupínem. Řekl, že mě odoperuje za 5 až 10 tisíc a že by navrhoval laparoskopii a já ve své naivní debilitě souhlasil. Že prý to nezanechává žádnou jizvu, je to šetrné a celkově doporučeníhodné… tak jsem si oběhl všechna možná předoperační vyšetření a odjel asi dvacet kilometrů za Prahu, kde pan doktor Hlupín v jakési téměř vesnické nemocnici ordinoval. Odoperoval mě a já za dva dny odjel taxíkem domů a tak nějak se pokoušel o rekonvalescenci. Ale už jsem měl takový zvláštní blbý pocit, že není všechno v pořádku. Nevím, jak to popsat, něco mi v těch místech nesedělo, táhlo to, ale když jsem šel na kontrolu, tak mi doktor Hlupín řekl, že je všechno v pořádku a naznačil, že je připraven převzít ode mě slíbených deset litrů, já na to řekl, že to cítím tak nanejvýš na šest, on zase na to, hm, no říkal jste původně deset, dal jste mi šest, no ale, abych to nezamluvil – místo jedné jizvy, kterou bych měl v případě klasické operace v oblasti pravého třísla a kam by mi stejně nikdo nečuměl, jsem měl tři jizvy, dvě po stranách břicha a jednu přímo v pupku. A byly vidět poměrně dost… co ale bylo ještě hloupější, že mi operované místo začalo ze všech stran otékat. Hlupín, když to viděl, tak se vyjádřil v tom smyslu, že neví co se děje, abych si zašel někam na vyšetření, no situace to byla prapodivná, zkoušel jsem všechno možné, jak se otékání zbavit, jednou jsem dokonce byl i v proslulé GHC klinice, kde mě vyšetřoval jejich doktor, furt mi chtěl strkat prst do prdele, potom mi doporučil, že bych si měl nechat amputovat jedno varle a jestli to nejsou nějaké potíže kolem prostaty… tak jsem se sebral a šel zase domů. Nakonec jsem skončil na klasickém vyšetření na Bulovce, kde mi doktor řekl, že to vypadá na další operaci, že mi hrozí vodní kýla a že to zřejmě je po mírně řečeno nepovedeném zákroku pana doktora Hlupína. Tak jsem zase absolvoval přeoperační vyšetření a týden na Bulovce, kde mě rozřezali a zase sešili, pak jsem šel na revers domů, ale bolelo to, že jsem myslel, že nedojdu ani na tramvaj, ale došel a dojel domů, kde jsem si dva dny poležel a znovu hurá do práce… a běhat se psem a tak… nicméně jsem po pár měsících, kdy se zdálo, že už bude klid, koukal, že se mi otevírá jizva po laparoskopii v pupku. Hlupín to tak nějak sešil jedním stehem a když jsem cvičil a pozdvihoval sem tam sto kilo, tak se mi začala dělat na pupku boule – takže opět hurá za doktorem, diagnóza zněla – pupeční kýla, operace nutná. Tak jsem si oběhal všechna předoperační vyšetření a zase vzhůru na Bulovku! Poslední vyšetření před operací bylo docela zajímavé. Mladá doktorka mi prohmatala břicho a potom mi řekla, abych se postavil a spustil si kalhoty, načež přede mě poklekla a oběma rukama mě chytla za varlata. V tu chvíli jsem si řekl, že ta kýla přece jenom není tak úplně k zahození, protože kdybych se ji snažil přemluvit, aby to udělala jen tak, pro oboustranné potěšení, s velkou pravděpodobností by odmítla. Ale teď jsem tam stál jako hrdina, za koule mě držela mladá paní doktorka a já pokašlával, jestli se to jako neprovalilo do varlat. Naštěstí to byla jenom ta pupeční kýla, tak jsem řekl, že jsem trenér a že cvičím a zdvíhám těžká závaží a ona řekla, že mi to tedy sešijou tak, abych mohl zdvíhat a cvičit… a kolik, že to vlastně zdvíhám, tak jsem po pravdě řekl, že občas takhle držím nad hlavou i kolem 250 kilo, ona na to, že je to dost, ale že to půjde zpevnit tak, abych byl spokojený, ale že bude dlouhá rekonvalescence.. Za dva dny jsem byl po operaci, zase to trochu bolelo, ale šel jsem hned domů, polehávat jsem mohl kdekoliv. S tou rekonvalescencí to mysleli vážně, první tři až čtyři měsíce jsem nesměl zdvíhat a nosit víc než pět kilo, na to jsem řekl, že je to nesmysl, protože když jsem si vzal koženou bundu a do kapsy bouchačku a do druhé teleskop, tak to už bylo skoro deset kilo, oni ale trvali na svém, tak jsem s sebou z pracovních důvodů nosil akorát paralyzér a pepřák, po pěti měsících jsem už pomalu začínal zase cvičit, ale vyšší váhy jsem stále ještě musel vynechávat a na trénink břišních svalů jsem mohl tak na rok nebo ještě lépe na rok a půl zapomenout… no, nebudete mi to věřit, ale jak člověk nesmí cvičit, tak mu docela snadno naroste pupek, alespoň mně se to stalo. Jak jsem byl zvyklý nacpat do sebe k obědu pět, šest bifteků, tak se to začalo esteticky projevovat. No, vyslechl jsem si za tu dobu pár nadávek (když jsem se třeba neměl k tomu, abych tu vetché, tu statné mamince pomohl do autobusu nebo tramvaje s kočárkem) a řadu vtipných poznámek na své tučné břicho (neměl bych žrát sladké, neměl bych pít kafe, je to kalorické, radím lidem jak cvičit, přitom jsem tlustej jak prase) a pár lidí si tak nějak dopředu rozmyslelo jít do mého kurzu Magie života, prý by za to ty prachy i dali, ale když vidí, že to vlastně nefunguje, tak přestali mít chuť… no, ono to funguje docela dobře, ale na břicho můžu cvičit až teď, tak jsem docela rád. Místo jedné, poměrně jednoduché operace jsem musel absolvovat celkem tři operace a celou řadu nepříjemných vyšetření (kromě toho s tou paní doktorkou, to bylo docela milé) a následné rekonvalescence v průběhu celkem šesti let. Ale už jsem před pár dny zase držel v rukou, půl metru nad xichtem dvě stě kilo a byl to docela dobrý pocit…