Chce to ještě hodně makat

Je to trochu problém, když kliknete na nadpis, otevře se vám rozhovor se sportovcem, kterému mocní sebrali Olympijské hry, asi to muselo být blbé překvapení. Já jsem nikdy netušil, jakým způsobem tohle všechno funguje, vždycky jsem si myslel, že prostě běháte, skákáte nebo na něčem jezdíte, jste dobří, rychlí, střelhbití a tak vás napadne přihlásit se třeba na nějakou soutěž nebo rovnou na Olympiádu, potom tam jedete, zvítězíte, dostanete zlatou medaili, vrátíte se domů a když vás potom, po čase vyhodí z práce, tak medaili prodáte v bazaru a život běží dál.

Vůbec jsem netušil, z čeho vlastně sportovci žijí, za čí peníze se krmí, kdo za ně platí nájem, vodné, stočné, elektřinu, teď to všechno tak nějak vyplouvá na povrch, tak nějak se mi zdá, že to všechno v podstatě ani nebyl za posledních padesát let sport, ale spíše business.

Trochu mě to zajímá, protože jsem rovněž celý život cvičil, meditoval, trénoval a dosáhl jsem i několika vítězství (třikrát za sebou v benči, ale koho to dnes zajímá), vždy jsem ale byl čistý amatér, který si všechno, co sežere a vypije platí sám, stejně jako si zaplatí za místo, kde přespí, nikdy jsem neměl žádného sponzora, nikdy za mnou nestála žádná organizace, která by se starala, jen si trénuj, Ravoušku, makej, co se do tebe vejde, budeme rádi, když dosáhneš výsledků, když né, tak se taky nic neděje, od toho jsme tady, abychom se o tebe postarali.

A tak jsem trénoval, jak jsem již kdysi o tom psal, od útlého dětství, cca od svých deseti let jsem trénoval psaní na klávesnici psacího stroje a později počítače. Proto nyní mohu poměrně v krátkém čase sepsat každý den jednu prakticky jakkoliv dlouhou aktualizaci a kdybych měl napsat knihu, tak mi na to bude stačit týden, ovšem pouze v případě, kdybych měl onoho sponzora na nájemné, vodné, stočné, elektřinu a v poledne na knedlíky.

Většinu času mi stále zabere boj o holý život, když se to vezme tak kolem a dokola, tak jsem docela rád, že si mnoho lidí uvědomí, jaké to je, když se musí o sebe sami postarat, protože to je vlastně situace, ve které jsem se ocitl hned po návratu do vlasti na začátku roku 1990, najednou jsem stál na ulici, na hrbu pingl s náhradními ponožkami, v kapse jsem měl pět set korun a to bylo všechno. Dokonalý bezdomovec, možná jeden z prvních moderních bezďáků, které nový režim stvořil. Původně jsem tady sice měl byt, ale ten mi zabavili v mé nepřítomnosti a všechno, co tvořilo zařízení bytu si rozebrali, dobrá, nad tím jsem mohl mávnout rukou, nabyl, pozbyl, to je prostě život a život je změna, a dokud ještě jakákoliv změna do života zasahuje, tak život trvá a o to ve své podstatě jde.

Častokrát jsem přemýšlel o smyslu života a ocitl jsem se skutečně v hodně zvláštních životních situacích a nakonec jsem dospěl k názoru, že smyslem, tedy skutečným smyslem života, je udržet se naživu. Takže jsem se snažil udržet se naživu, bez bytu a bez čehokoliv jiného - a v takovém případě samozřejmě rychle narazíte na problém, kde sehnat peníze? Jakmile člověk nemá pravidelný příjem, jako kdyby neexistoval, bohužel to platí pro každého a kdykoliv a je to jedna z věcí, které si takzvaný normální člověk neuvědomuje nebo si to ani moc neuvědomuje.

Za tu dobu, kdy jsem se snažil v česku spolupracovat s různými redakcemi, rádii a televizemi (snažil jsem se využít toho, že mohu bleskurychle cokoliv napsat a díky tomu jsem se také uživil) jsem si uvědomil, jak málo jsou lidé v tomto směru vnímaví. Nikdy jsem vlastně nebyl od začátku roku 1990 zaměstnaný a dokonce jsem první tři roky nesměl ani podnikat, protože jsem neměl čistý trestní rejstřík, páč jsem vyfásnul dva roky natvrdo za nezákonné a tudíž i nedovolené opuštění republiky v roce 1982 a to se se mnou táhlo až do dob lehce neobolševických nebo jak to nazvat, to v podstatě nevím dodnes, ale už je mi to fuk nebo fuck, prostě to neřeším.

Ale proč o tom píši a proč se o tom zmiňuji - měl jsem mezi svými přáteli umělce, sportovce, moderátory, zpěváky, hudebníky, herce, dramaturgy, zaměstnance televizí a různých rozhlasů a často jsme dlouhé hodiny diskutovali a probírali různá témata, popřípadě jsme pracovali tvůrčím způsobem, že jsme něco vytvářeli, plánovali psali scénáře nebo i trávili čas večer v restauraci nebo v baru (jednou jsem to počítal, že jsem po návratu z daleké ciziny snad třetinu času strávil po různých hospodách, restauracích a barech, například jsem v kavárnách vykládal karty a sestavoval lidem horoskopy, popřípadě konzultoval s někým, kdo o konzultaci se mnou stál) a tak jsme se bavili a komunikovali a řeč plynula, ale nikdy nikoho nenapadlo, že jsem "muž bez příjmu" tedy bez pravidelného příjmu, všichni měli tohle nějak vyřešeno, buď měli práci nebo pracovali pro nějakou firmu, kde pobírali měsíční plat, v televizi to už v té době bylo třeba i třicet, čtyřicet nebo i sto tisíc, já měl před sebou pod nadpisem "příjmy" nulu a pod poznámkou "vydání" se tísnil nájem, vodné, stočné, elektřina, prostě jako obvykle. Bylo to hospodářství takříkajíc dost naknap, občas se mi stalo, že jsem šel nakoupit do krámu, tehdy to ještě byly samoobsluhy a v kapse jsem měl třeba dvacet osm korun nebo jednou jsem měl šest padesát, to si člověk nemohl pouštět moc fantazii na špacír, ale jak jsem již řekl, nikoho to tehdy nezajímalo.

Několikrát jsem se pokoušel požádat o nějakou sociální pomoc, zvláště na začátku, kdy jsem vůbec nic neměl, tak jsem se pokoušel alespoň se slušně zeptat, jestli bych mohl dostat nějakou menší kompenzaci za "ztracený" majetek, nechtěl jsem rovnou napsat "rozkradený" nebo "ukradený majetek", ale celkem hbitě mě poslali do řitě a tím to bylo vyřízené. Potom, když jsem měl po smrti matky dědit, tak vyplulo na povrch, že pár měsíců před matčinou smrtí ji její bratr, můj strýc, kterého jsem původně měl docela rád a dalo se i říct, že jsem ho měl celý život jako vzor čestného, rovného a přímého člověka, tak tento, ve skutečnosti přímo ukázkový psychopat, obral pár měsíců před její smrtí svou sestru úplně o všechno, o majetek, o byt, o peníze, takže matka natáhla bačkory jako bezzemek bez bytu a bez domova, zatímco všechno, co za svůj život naškudlila a mohlo toho být bratru, v tomto případě jejímu skutečnému bratru, tak za dvě mega, spíše bych řekl, že více, už měla ve svém vlastnictví a ve svých svěřenských fondech rodina mého vykutáleného strýčka. Nikdo z nich neměl tolik slušnosti v těle, že by se mi alespoň ozval nebo mi poslal smsku: "Čau, dnes jdeme rabovat do bytu tvé matky, tak jestli si chceš odnést alespoň svoje věci, tak se stav."

Takže velmi dobře vím, jaké to je a hlavně, jaký to je pocit, když nemáte vůbec nic, tedy kromě možnosti ve svých padesáti letech vběhnout do ringu nebo spíše do klece MMA a začít se rvát alespoň o nějaký příjem, protože smrt hladem je dost nepříjemná a ono je i dost znervózňující mít delší dobu hlad, když ještě k tomu nemáte kde bydlet. Kdo si to nevyzkoušel takovým tím způsobem, že do podobné situace prostě spadl a vyzkoušet si to naprosto spontánně prostě musel, tak neví, o čem mluvím.

A nyní čtu na internetu, že se kolem nás odehrávají lidské tragedie, den ze dne jsme museli zavřít podnik, přišli jsme o práci, včera jsme měli firmu, dnes ji nemáme, stát nám sice slíbil kompenzaci, ale z čeho zaplatím za dva týdny nájem, vodné, stočné, elektřinu..?

V podstatě se hromada lidí ocitá ve stejné situaci, v níž jsem se v roce 1990 ocitl já sám, aniž bych to samozřejmě chtěl, když jsem se vrátil z emigrace.

Nemáte peníze a nemáte v záloze připravený žádný "plán B". To se nedá nasimulovat, to se dá pouze prožít.

Vzpomínám na doby, kdy jsem skládal básničky a dokonce jsem s nimi veřejně vystupoval po různých malých divadýlkách, jako bylo třeba Divadlo v Nerudovce, ani nevím, jestli na to ještě někdo pamatuje, občas tam nebo v sousední Baráčnické rychtě vystupovali také takoví ti neurotický kytáristi, měl jsem třeba tu čest vystoupit s Mišíkem nebo s Hutkou, ale to už bylo dáno tím, že byla jiná doba a lidé každou blbost brali bezmála jako protest proti současnému sešněrovanému režimu. Těch básniček, které jsem tehdy složil byla celá nepřehledná rozpadová řada, občas si na nějakou vzpomenu, třeba:

Horká voda ve vaně

rozpouští můj splín,

lechtivým vánkem do dlaně

blues mi píská plyn.

No jo, tak asi jsem měl nějaký ten talent nebo to bylo dáno dlouhou dobou zbytečné léčby tuberkulózy a následné několikaleté hospitalizaci na psychiatrii, teď to říkám hlavně proto, že jsem si už dávno, prakticky od dětství zvykl na to, že se musím o sebe postarat sám, nikdo mi jen tak, z útrpnosti nic nedá a pokud budu chtít dostat za něco peníze, tak se budu muset něco naučit, něco, co se dá prodat.

Tenkrát - a to bylo už v ranném dětství padl můj los na psaní na stroji, dnes je to klávesnice na computeru. Páč jsem si říkal, lidi se od narození do smrti krmí nejenom chlebem, jak je to naznačené už v bibli, ale hlavně se krmí slovy. Nebo slovama, když jinak nedáte. Ten, kdo umí napsat ta správná slova a ještě se mu třeba podaří je napsat ve správnou chvíli, má velkou šanci, že na sebe strhne pozornost a pozvolna si začne budovat to, čemu se říká kariéra, někdy sláva, správně by se tomu mělo říkat "investice do slávy" - najednou si vás lidé začnou pamatovat a to je něco, čeho se snaží využívat dnešní youtubeři nebo obecně influenceři (příšerné slovo, to raději zůstanu spisovatelem nebo novinářem, redaktorem či copywriterem). A pokud se vám daří opakovaně ke svým myšlenkám lákat pozornost davu, tak začnete mít vliv i na svůj osud. Nevím přesně proč, ale prostě to tak chodí.

Ještě jednou si zopakujeme základy esoterní psychologie - člověk se rodí jako už dopředu trochu nasraný a podrážděný predátor, který se celý život snaží někoho nebo něco ovládat. Pokud se mu to nedaří, začne se projevovat agresivně vůči sobě, je schopen zničit sám sebe, jenom aby si dokázal, že někoho "ovládá", že nad někým má moc. Proto v našich hlavách existuje jako nejvyšší bytost jakýsi oslnivý Bůh, který je neomylný a všemocný (blbá otázka, jestli může Bůh stvořit tak velký balvan, že by ho sám neuzdvihl, zůstane stranou a nezodpovězená, protože je trochu o něčem jiném, tady zase dříme pravidlo, že člověk, i když si svůj svět stvoří ze slov - a je to tak, celý náš vesmír, respektive představa o něm, je vytvořená ze slov. Nemáš slova, nejsi člověk. Nejsi agresivní, nejsi člověk. Nechceš nikoho ovládat, nejsi člověk. Jsi totální pitomec - jsi člověk! Ecce homo! Slova jsou totiž nedokonalá v popisu reality, stejně tak jsou nedokonalé logické racionální systémy, které člověk vytváří. Co si mám představit pod pojmem "ejhle!", no, to je teď vedlejší, ale důležité je vědět, znovu to zde opakuji, definici lidské inteligence - je to schopnost transformovat iracionální pocit udržení rovnováhy do racionálních myšlenkových, logických systémů. Protože je to samozřejmě zatížené chybou, jako každý převod jedné soustavy do jiné soustavy je zatížený chybou, končí všechny logické systémy, hry, pravidla, zákony a podobné lidské hračičky v paradoxech. Všechno, co člověk vymyslel a vymyslí, je zatíženo chybou, která se při dalším a dalším rozvádění vymyšleného systému projeví jako paradox. 1 + 1 = 3

Dnešní hodina matematiky skončila, můžete jít domů a tam o tom přemýšlet. Opakování je matkou moudrosti. Prý, i když se opakují hovadiny.

Takže v podstatě jsem skončil u toho, že jsem se načil psát na stroji prakticky stejně rychle, jako když člověk mluví nebo když většina z nás přemýšlí. Trochu se u toho zastavím, protože jak jsem již jednou říkal, těžko se může kdokoliv naučit něco, co je předmětem talentu, vrozených schopností a nebo daných psychosomatických konstelací. Všichni víme, že když někdo vyhrál nějakou důležitou světovou soutěž v tom, že třeba něco těžkého zdvihl nebo zaběhl 700 metrů v nějakém šíleně krátkém čase, stovku pod deset a podobně, sesvištěl na sáňkách ze svahu jak uragán, tak to nikdy nikoho nenaučil. I když snaha byla, výsledky nebyly.

Jak to jednou řekl jistý borec, který byl prohlášený za nejsilnějšího muže planety, když se ho ptali, jak a co cvičí - jak, co cvičím? Já necvičím nic, já prostě mám sílu, s tím jsem se už narodil, takže nepotřebuju cvičit a popadl tři redaktory a vyhodil je ze dveří.

Na jednu stranu to platí celkem přesvědčivě, to znamená, že když něco není v genech, tak se to uměle vycvičit nedá, těžko někoho vycvičím k tomu, aby třeba povyrostl o deset centimetrů. Těžko někomu vycvičím IQ z osmdesáti na stopadesát.

Jsou tady ale případy, které jsou o to smutnější, o co více jsou pravdivé. Člověk měl schopnosti, které časem a díky "civilizaci" ztratil. To je třeba rychlost reflexů, stejně tak to je imunita. Pokud už někdo umí psát na klávesnici, mohl by se to naučit dvakrát tak rychle, když by pomocí cvičení a meditací začal v sobě uvolňovat potlačené reflexy, stejně tak bychom dnes nemuseli nosit roušky, ani bychom nemuseli mít strach z jakékoliv virózy, kdybychom se naučili správně procvičovat tricepsy na rukou, které potřebné látky na naši ochranu před "krvežíznivými viry" při pohybu uvolňují. Ne při každém pohybu, ale při určitém způsobu zatěžování (to by bylo na delší vyprávění). Cviky mám celkem dobře popsané ve svém cvičebním systému Magie života, takže ještě jednou mohu zopakovat, pokud děláte cviky podle tarotové karty Blázen a Mág, tak se nemůžete nakazit žádným koronavirem, i kdybyste běhali v místě nejprudší nákazy jen v bederní roušce, na všechno byste sahali a přitom si olizovali prsty.

Takže, kdo by se chtěl naučit metodu zrychlování podmíněných reflexů a metodu správného budování nových podmíněných reflexů, má možnost. Jinak to učení o podmíněných reflexech od I. P. Pavlova je taky velmi zajímavé, v podstatě v sobě skrývá i návod, jak se vyhnout jakékoliv viróze, i kdyby bylal sebevíce smrdí... pardon, smrtící. Tady je zajímavé, že většina učitečných věcí byla již dávno vymyšlená, je spíše otázkou, proč se tím nikdo neřídí, možná je to způsobeno projekcí oné touhy někoho nebo něco ovládat - a když to nejde, tak podříznu alespoň sám sebe.

Od toho zase byla vymyšlená a vynalezená esoterika, která učí člověka možnosti práce na sobě. Místo, abychom utráceli čas a peníze a energii a koneckonců i zdraví na tom, že se budeme snažit ovládat někoho jiného nebo jiné lidi, tak se pustíme do práce na sobě - a to se začalo v první linii projevovat tím, že vznikly a začaly se rozvíjet bojové sporty. Nechci nikoho zabít, ani nechci nikoho zranit, ale dokážu se ubránit, pokud chce někdo zabít nebo zničit mě.

Správně by se vlastně mělo říkat bojová umění, protože je to umění, které se nemusí používat pouze při pouličních fackovačkách, ale je to doslova umění "boje o život", čili se do tohoto umění vztahují i situace - ha! Najednou jsem jako OSVČ bez práce a bez příjmů, pokud do měsíce nesplaším nějaké prachy, jdu se ubytovat pod most - co teď udělám? Jak tuto situaci vybojuji?

Stejně tak - v současné situaci vidím, že jsem jako otrok nebo jako majetek někoho, koho většinou ani neznám, ani nemám možnost ho někdy poznat, doslova valchován, sedím doma a čumím, kam čumím, je celkem jedno, ale prostě jen čumím, za to si rohlík nekoupím, pokud vyběhnu ven, tak s náhubkem na tlamě, hm, jsem hrdý, nezávislý, svobodný demokratický občan a chodím na veřejnosti s náhubkem..? Je všechno v pořádku? Jak je to s penězmi? Jakási druhá strana má peněz jako želez a ještě se jí podaří vylákat z většiny lidí poslední prachy za nějaké posrané těstoviny a konzervy, hm... zajímavý marketingový kousek. Vládne mezi námi panika? Ano, dá se to tak nazvat, jako kdybychom čekali ohlášenou potopu, kterou zatím nikdo nikdy neviděl, ale skupiny dobrovolníků by se již scházely a vyráběly by plovací vesty a nepropíchnutelné nafukovací kruhy, zvláště pro naše starší občany, kteří se už neumí tak mrskat ve vodě, možná, kdyby se ocitli v kotli s vařící vodou, ale nebudete dělat nechutné žerty, je třeba pomáhat. Proti čemu? Zlý obr, kterého zatím ještě nikdo nikdy neviděl, se blíží. Od koho to víme?

Od těch, co ovládají slova, se jednou možná dovíme, že na začátku konce naší rozkvetlé civilizace stáli dva nebo tři vtipní copywriteři, influenceři, co si původně jen chtěli udělat trochu srandu z toho, že budou předstírat, že sledují invazi z Marsu a pár mrštných psychopatických majitelů Všehomíra si řeklo, hm, toho by se dalo využít, podobně, jako když se Vatikán v roce 1989 rozhodl, že koupí "východní Evropu".

Stejně se ale Erdogan musel tvářit hodně divně, škoda, že jsme ho neviděli. No dobrá, tak jste neposlechli moje podmínky, aby mohli Turci cestovat po Evropě na turecké pasy se stejnou lehkostí, s jakou se po Evropě pohybují eurozoňáci, tak tedy otevírám hranice a pouštím tři miliony natěšených migrantů - a jak se do lesa volá, ozvalo se najednou z lesa, Evropa se zavírá do karantény, čili jsou ode dneška zavřené hranice, stráže střílí bez vyzvání, jinak všem přejeme hezký sluníčkový den. A co děti, Erdogane, dostaly se na školu?

 

Zde je část knih, které jsem vydal, stačí kliknout.

https://www.facebook.com/raven.argoni

https://www.facebook.com/Raven-Argoni-449685995157461/

Další důležité informace najdete zde (stačí kliknout)

Dále vaší pozornosti doporučuji

http://www.blesk.cz/tag/raven-argoni/1

www.monicastar.cz

Interview s Monicou

http://www.dobrakartarka.cz/

https://otevrena.cz/eroticke-horoskopy/