Kritik kritizuje, protože nic lepšího nedovede - 09. listopadu 2019

To je věc, která mě vždycky na jakémkoliv kritikovi, který mě se svou, většinou naprosto sebejistou kritikou oslovil, upřímně rozesmála. Občas jsem přemýšlel, proč se mi do života nebo spíše do nějaké formy spolupráce snaží nasrat lidi, kteří nic neumí a v ničem nevynikají - a zatím jsem přišel pouze na to, že se tím potvrzuje moje vlastní poučka, že člověk se dá definovat jako sveřepá, agresivní bytost, která se rodí s vrozenou touhou někoho nebo něco ovládat a když se mu to nedaří a neprojde tréninkem či nácvikem bojových umění, je nešťastný a zoufalý a nezřídka začne svou situaci řešit sebepoškozováním, kouřením, chlastem, piercingem, drogami, tetováním nebo propadne hrám, protože je to jediná možnost, jak si dokázat, že alespoň částečně někoho nebo něco ovládá. Pokud se dotyčný prochlastá až k tomu, že se jednou pro něco sehne a přitom si zlomí játra, je spokojený, i když v životě nic nedokázal.

Když se musím stále dokola někomu přizpůsobovat nebo se chovat podle cizích a pro mě i zbytečných pravidel - mohou to být pravidla mé partnerky, partnera, manžela, manželky, pravidla rodiny nebo zaměstnavatele - nežiji zdravě. Smutné na tom je, že málokdo může bez problémů změnit pravidla a způsob svého života.

Pro většinu ekonomických otroků, mezi něž se řadíme prakticky všichni, je jakékoliv rozhodnutí ve smyslu konstruktivní změny marné a zbytečné, stejně jako v případě Kafkova Řehoře Samsy. I kdyby se rozhodoval od rána do večera, dopadl by stejně. Je jedno, jestli to nazveme osudem, karmou nebo spojením se sociální strukturou společnosti. Všichni děláme hlavně to, co musíme, i když to občas vhání slzy do očí.

Jste v určité situaci, máte určité IQ a z toho plynoucí plány do budoucnosti a v dohledné době se dožijete několika náhod, které změní váš osud – tím je v podstatě daná vaše současná perspektiva. Čím méně náhod, tím se dá všechno lépe vypočítat. Nečekané náhody představují největší osudová nebezpečí.

Zdravá a šťastná přírodní komunita, kmenové společenství, existující tisíce let mimo západní civilizaci, prožije ve chvíli, kdy začne podléhat vlivu misionářů, krutý šok. Tam, kde rakovinu do té doby neznali, je jí najednou plno. I zde je to zřejmě díky umělému, násilnému odtržení od kmenových tradic. Nechat si vnutit nové náboženství není jednoduché. Ale není to nemožné, protože většinou na plné čáře vítězí bohatší bohové. I když to přináší další komplikace. Například - ne vždy se můžeme ve společnosti, která podléhá sebedestruktivní magii smrti věnovat Královské cestě, neboli Magii života. Pokud to ale jde, byl by člověk sám proti sobě, kdyby to alespoň nezkusil.

Smutnou pravdou však zůstává, že většina lidí se chová agresivně nejen vůči svému okolí, ale, jak jsem již řekl, i vůči sobě. Projevuje se to i tím, že pokud se člověk může v určité části svého života rozhodnout, kterou cestou se dá, volí zpravidla tu horší.

Kdysi dávno, když jsem byl ještě mlád a vesel, všiml jsem si, že v naší rodině měli všichni rakovinu, buď na rakovinu zemřeli nebo byli kvůli rakovině operovaní. Prý je to v genech. Tohle tvrzení jsem v rodinném kruhu slyšel často. Dědeček, babička, matka, přitroublý strejda, fotr, všichni byli nemocní. Žlučníkové kameny, ledvinové kameny, mozkové mrtvice (málem jsem teď napsal "mozkové kameny"), vysoký tlak, nízký tlak, rakovina prsu, rakovina tlustého střeva a vždycky, když jsem měl odvážné řeči na téma zdraví, tak mi říkali, jen počkej, až ti bude třicet… bylo mi třicet a nic, takže - jen počkej, až ti bude čtyřicet… bylo mi čtyřicet a pořád nic. Však se tak blbě nesměj, až ti bude padesát… bylo mi padesát a spíš jsem se nemocí zbavoval a celkově se uzdravoval, přestal jsem mít chřipky, angíny a virózy. Ale opět jsem slyšel, až ti bude šedesát, tak tě smích přejde. Bylo mi šedesát a cítil jsem se lépe, než když mi bylo čtyřicet.

Dědeček mezitím zemřel, babička byla po operaci, dělali jí vývod, potom také umřela, druhý děda a babička byli už dlouho po smrti, otec měl mozkovou příhodu a potíže s prostatou, matka prodělala těžkou mozkovou příhodu, infarkt a předtím byla dvakrát na operaci s rakovinou prsu (ani nevím, jestli s tím někdy běhala za Avon…), můj strejda, její bratr musel na komplikovanou operaci tlustého střeva, dělali mu nejdříve vývod a potom plastiku a hned nato šel na operaci s kolenem, potom zemřel otec (rakovina páteře) a krátce nato i matka a já pořád přemýšlel, co je na mé rodině tak zvláštního? Čím se moje cesta liší od jejich?

Vždycky, když jsem přijel za babičkou na návštěvu, tak se mi s ní hrozně těžko mluvilo. Ona nikdy nemluvila o sobě. Pořád si dělala starosti, co dělám já. Proč to dělám, jak to dělám a hlavně mi vytýkala všechno, co jsem podle ní dělal špatně. Přitom se často tak rozčílila, že se jí z toho málem ucpal vývod.

Babička nesouhlasila s tím, jak jsem se oblékal, bylo to pro ni až nekřesťansky výstřední, téměř protisocialistické, třeba džíny a černé tričko. Jednou jsem si na sebe vzal kožené kalhoty a bílé tričko a babička z toho málem zkolabovala. Proč nosím kožené kalhoty, když můžu mít hezké a slušivé tesilky (dovoz z Německé demokratické republiky)? Dělala si starosti, že málo jím a když jím, tak proč nejím polévky, nemohla spát kvůli tomu, že se kolem mě motaly holky a já kolem nich, ještě se dostanu do průšvihu, co kdybych některou přivedl do jiného stavu a nemyslela tím stav blaženosti nebo tantrickou nirvánu…

Dlouhé hovory jsme vedli o tom, že bych si měl najít slušnou práci, neměl bych se plést do politiky, měl bych víc pomáhat mamince a pravidelně vynášet odpadky a potom se hádala s mojí matkou, která také nechtěla mluvit o sobě, ale o to pečlivěji rozebírala zdravotní problémy babičky, divila se, proč užívá tolik léků a proč bere léky na tlak, když ji víc zlobí žlučník a potom musí brát další léky na zmírnění vedlejších účinků těch prvních a tak to šlo dlouhá léta pořád dokola. Já jsem se mezitím učil hrát na kytaru, bleskurychle psát na psacím stroji, cvičil jsem s činkama a trénoval stojky tahem a stojky na jedné ruce. Kromě toho jsem se sám učil anglicky a německy. A dlužno říct, že se mi všechno, co jsem se v mládí naučil ve stáří docela sešlo.

Děda si se mnou čas od času promlouval mezi čtyřma očima, hlavně o tom, že bych se měl přizpůsobit požadavkům maminky a babičky, to víš, ženské, pořád jenom nadávají, ale mají prostě starost. Tak se seber a raději udělej, co ti řeknou, ať je klid…

Takže aniž bych konal cokoliv obecně zavrženíhodného či protispolečenského, nekradl jsem, ani jsem na veřejnosti nelhal, přidělával jsem neustále starosti matce, otci a koneckonců i babičce a dědovi, každý měl svou vlastní představu či spíše fixní ideu o tom, jak bych se měl chovat, jakou školu bych měl dělat, jaké zaměstnání bych si měl najít, kolik bych měl brát, aby se za mě nemuseli stydět, jakou ženu bych měl pojmout za manželku, aby se nám nesmáli sousedi, kolik manželských dětí bych měli zplodit, jak bych se měl o ně starat, jak bych měl chodit ošacený, jaké bych měl mít názory a co bych rozhodně dělat neměl, například jevit zájem o sex…

Vzorem pro mě měl být můj děd. Můj otec ani moc ne, protože se podle mé matky začal po letech manželství projevovat jako kurevník. Tahal se s děvkama v práci, tahal se s nimi i cestou z práce domů a doma asi taky. Prostě se s nimi tahal pořád, zatímco moje matka měla pouze jediný vztah, na svém pracovišti v Rudém právu, s bývalým redaktorem Iljou Šetlíkem, otcem později na chvíli známého fotografa Jadrana Šetlíka. Když se matka rozvedla s mým fotrem, vzala si Ilju za muže a Jadran a já jsme se stali nevlastními bratry. Tím jsem se zatím nikdy nikde nechlubil, protože v podstatě nebylo a není čím, říkám to jen tak, pro zajímavost. Když Ilja zemřel a pár let nato zemřela i moje matka, tak snad pominul i onen zvláštní stav nevlastního bratrství, čili si s Jadranem opět jedeme každý po své vlastní rodové linii.

Jó, tydlety rozvody a další manželství často kladou do života zmatky, které pak může vyřešit jen smrt všech zúčastněných. Pokud se později jejich lebky stanou stavební součástí nějaké kostnice nebo originálního kostela, už se nikdo nikdy nezeptá, a kdo že to vlastně byl? A jaký měl osud? Leží tam mezi tisícem jiných, bezejmenných lebek a nikdo by už ani neodhadl, kolika lidem kdysi způsobil obsah té, či oné lebky ztrátu času, čili ztrátu části života. Jak jsem již kdysi dávno prohlásil - zbytečný člověk je zdrojem zbytečných starostí.

Když zemřel děda a rodina se začala handrkovat o dědictví, z čehož jsem byl naštěstí vyloučen, tak se ozvalo několik údajných dědových levobočků, které prý nasekal během svého života, když jezdil do lázní. Tak, nevím, někdy si nejsem jistý, kdo v naší rodině byl a nebyl kurevník, stejně se všechno pořád točí a motá kolem sexu, tak proč si to konečně nepřiznat?

Jednou jsem byl u babičky a u dědy na prázdninách a když jsem odjel, nemohl děda najít svůj pečlivě ukrytý, před babičkou dlouho utajovaný erotický časopis, tak to babičce vyklopil a zděšená babička hned telefonovala mé matce, která to hned musela prodiskutovat se svým bratrem, mým strýcem Jarkem, načež Jarek (zřejmě podle pravidla, podle sebe soudím tebe) dospěl ke stejnému názoru, k jakému dospěl i můj děd, že jsem ten časopis určitě našel a dědovi ukradl a teď to bude mít neblahý vliv na moje duševní zdraví a na moji výchovu, protože mi to může zničit život a vztahy k ženám.

Aniž bych cokoliv tušil, udeřila na mě moje matka a můj fotr, abych se ve vlastním zájmu přiznal a časopis vrátil. Současně na nich bylo vidět, že jsou sami zvědaví, jak ten časopis vypadá a co v něm je. Křížový výslech jak na gestapu se u nás během dvou dní několikrát opakoval, ale bezvýsledně, protože jsem žádný erotický časopis neměl a i kdybych ho tenkrát měl, asi by mě nezaujal natolik, abych jej kradl.

Děda ho mezitím našel, prostě si ho schoval někam jinam, načež na to zapomněl a podruhé se projevil jak totální pitomec, protože to opět vyklopil babičce a babička ho přinutila, aby časopis hodil do kamen. Společně jej spálili jak nebezpečnou čarodějnici. Úplně je vidím, jak tam seděli u kamen jak přestárlí Jeníček s Mařenkou a pálili ohyzdnou, lidožravou babu. Chudák děda…

A stejně si myslím, že v jejich primitivní mysli, vybavené animální představivostí a ovlivněné dlouholetým členstvím v Komunistické straně Československa jsem za všechno mohl já. Logický důkaz byl jasný - kdybych k nim nejezdil na prázdniny, tak by se to určitě nestalo. Děda by si dál občas mastil brko někde na hnoji za prasečím chlívkem a časák by měl schovaný ve škvíře mezi cihlama nebo pod okapem, kam by bába nedosáhla a nemusel by pro svou erotickou inspiraci hledat jinou skrýš.

Základní chyba, kterou všichni dělali, hlavně děda s bábou, byla ta, že se mě přímo psychopaticky snažili ovládat. Stejně jako se snažili ovládat jeden druhého. Což je energeticky hodně náročné. Místo aby mysleli na sebe, na svoje zdraví a na svůj prospěch a kariéru, tak se jen vztekali, že neposlouchám, že jsem vzdorovitý, dělám si co chci, jsem nezvladatelný a je mi jedno, že jim přidělávám starosti. Kdyby se však starali o sebe a o výchovu svých vlastních spratků, mohli být zdravější. A déle naživu. Ani by se jejich synek nemusel vymlátit na motorce, když jeli s kámošem k ránu ožralí ze zábavy. Je zajímavé, že se naše rodina, to je, máti, můj fotr, ani já, nikdy nedozvěděla, kolik dostal rozmlácený a částečně sešrotovaný strejda za tuto nehodu na pojistném. V podstatě by mě to ani nezajímalo, kdyby potom ujec u nás několik let nebydlel v našem tehdejším rakovnickém bytě, bystřejší to jistě pochopí, tři dospělí (matka, fotr, ujec) a jeden dospívající ve dvoupokojovém bytě, 48 metrů čtverečních, s malou místností-nudlí, ve které byla plynová trouba a kuchyňský stůl. A gauč a já. Je to divný, ale je to tak, mrňavá, lehce zatuchlá, na sever obrácená kuchyň nebo jak to nazvat, se na deset let stala mým domovem nebo lépe řečeno, místem na přespávání na gauči. Ujec za tu dobu, co byl u nás, nikdy nepracoval, válel si šunky v obýváku a všichni tomu říkali rekonvalescence. Každý den mlátil několik hodin do psacího stroje zn. Conzul (to byl strašný rachot), ale ne, že by něco rozumného sepisoval nebo něco pro někoho psal. Ujec trénoval.

Babička se vrátila z nemocnice, byla po operaci, měla vývod, za který se styděla a nikdy nám to neřekla. Dozvěděli jsme se to až po její smrti, dlouhá léta to statečně tajila. Vlastně se nám nikdy s ničím nesvěřila, jen se rozčilovala, že jí nechceme pomáhat a nechceme žít podle jejích představ. Ale kolikrát vidíme podobnou situaci u ostatních lidí?

Klasická manželka může prasknout vztekem, když její manžel má na pár věcí odlišný názor a občas v praxi projeví svůj osobitý přístup k životu. Chce si žít podle svého a ona se jej snaží kontrolovat a ovládat, chce jej přinutit, aby nedělal věci, které se jí nelíbí a které mu neschválila. Potom už nemyslí na nic jiného než jak ho hlídat, ovlivňovat a řídit. Kdyby to šlo, tak mu zaplatí lobotomii, hlavně aby si přestal prosazovat svoji vůli.

Přestože se jedná o agresivní snahu ovládat svéprávného dospělého člověka, tak pokud nedojde k hrubému fyzickému násilí, zranění nebo pokusu o usmrcení, není to podle zákonů trestný čin ani přestupek. Zvláště když to zůstane v rodině.

Klidně můžete někomu udělat ze života peklo a nedostanete se ani před kárnou komisi skautského oddílu. Musíte si ale svou oběť dobře vybrat, kdyby to byl cizí člověk, mohly by z toho být nepříjemnosti. Nejlepší je vybírat si své oběti z řad příbuzných a lidí, kteří jsou blízcí. To platí jak pro ženy, tak pro muže. Je to kruté? Je. V případech domácího násilí bohužel nepomáhají ani žádné organizace, byť se tím mnoho spolků pyšní, vznášejíce požadavky na tučné dotace, protože u nich často hledají pomoc nejenom oběti, ale i sami iniciátoři násilí, kteří se též cítí jako oběti, protože je nikdo nechce poslouchat.

Každý se doma považuje za týraného, když ho podle jeho vlastního vnímání reality nikdo neposlouchá.

Docházíme tak k závěru, že i tyran se může cítit jako týraný, když ho ostatní nebudou považovat za tyrana, ale za šaška.

 

Hodně dobrý program mají teď v cirkusu Humberto, občas jsem fakt zíral s otevřenou hubou. Ale chce to vidět, ne jenom o tom plácat pyskem.

 

Interview s Monicou

Zde je část knih, které jsem vydal, stačí kliknout.

https://www.facebook.com/raven.argoni

https://www.facebook.com/Raven-Argoni-449685995157461/

Další důležité informace najdete zde (stačí kliknout)

Dále vaší pozornosti doporučuji

http://www.blesk.cz/tag/raven-argoni/1

www.monicastar.cz

http://www.dobrakartarka.cz/

https://otevrena.cz/eroticke-horoskopy/