Vytisknout
Kategorie: News

Čas je zloděj, kterého na útěku nelze zastavit - 27. října 2019

Vždy, když odejde někdo slavný nebo někdo, kdo budí dojem, že je šíleně slavný, jenom vy si tím nejste tak zcela jistí, tak vězte, že za vás i za všechny ostatní všechny otázky ohledně slovutnosti, věhlasu, slávy a všeobecné užitečnosti daného jedince s naprostou jistotou prověří a uzavře čas.

Uplyne pár let a začnete se ptát, kdo to vlastně byl ten Josef Chrudoš, co prožil celý svůj život v Horní Dolní, poctivě pracoval, staral se o rodinu a o děti, nikdy nepřišel pozdě do práce a za posledních deset let nebyl ani jednou nemocný? Co o něm víme? Aha, my o něm vlastně nic nevíme? Nechal po sobě něco, jako vzkaz budoucím degeneracím, nějaké dílo, obraz, sochu, sádrového trpaslíka, vymyslel písničku, která zlidověla? Napsal knihu? Vedl na vsi kroniku, kam zapisoval každou blbost a která je nyní založená na místním obecním úřadu?

Kdo si za padesát nebo za sto let vzpomene na známého politika, který všechno myslel upřímně nebo na Nečasovy milostné výstřelky? Kolik politiků, herců a zpěváků, kteří plní současný bulvár se dožije alespoň částečné nesmrtelnosti u nás, v české kotlině? A to už ani nemluvím o slávě a proslulosti v zahraničí.

Většina lidí je z hlediska slávy a důležitosti pro ostatní naprosto bezvýznamná. Je to naprosto normální, i když současně i bezmezně smutné. Já sám sice nevím, proč by měl být někdo naštvaný, když o něm za pár let po smrti nebude nikdo vědět, ale je možné, že v sobě máme něco, jako touhu po věčnosti, může to být spojené s onou vrozenou touhou někoho nebo něco ovládat, jak o tom stále píši, až budím dojem, že vrozenou touhu tady mám pouze já - pořád něco dokola omílat.

Čechov a Dostojevskij, Tři sestry a Idiot, tak vypadala rodina mojí babičky z otcovy strany. Můj otec měl tři sestry, jeho otec, můj děda (mluvím stále o otcově genetické straně barikády) zemřel, když mu bylo 40 a pracoval, dá-li se to tak nazvat, jako četník. To je všechno, co o něm vím. Jestli někde něco hlídal nebo při demonstracích střílel šavlí do dělníků, to už nevím, můj fotr o něm nikdy nemluvil a jeho tři sestry také ne. Ani jednou o něm nikdy nepadlo jediné slovo. Jedinou fotku se svým dědem, fotrovým otcem jsem viděl asi minutu, byl na ní, celý černobílý a stál na kolejích, jak Anna Karenina, s šavlí po boku a zíral do objektivu. Jmenoval se Adolf. Možná hlídal trať nebo vlaky, aby se držely kolejí, nevím. Já sám jsem se na něho nikdy neptal, ani nevím proč, děti berou všechno jako samozřejmost, i věci, které normálního Sherlocka Holmese přivádějí hned k prudkému zamyšlení. O dědovi se prostě nemluvilo a basta. A tak děda upadl v zapomnění, nemám po něm ani fotku ani žádnou citovanou myšlenku, i když je možné, že někdy něco humorného plácnul nebo něco chytrého pronesl, ale ke mě se to nedostalo.

Stejně tak dopadla fotrova nejstarší sestra, která byla dokonce starší než můj zploditel, Zdeňka. Fotrova sestra, moje teta. Nikdy se se mnou o ničem nebavila, nikdy se mnou nemluvila. Dokončila školu a protože se narodila v lokalitě, označované jako vidlákov, odstěhovala se do Prahy, začala pracovat v pojišťovně a potom v bance, dala se dohromady s pracovním kolegou, který byl o třicet let starší a ten jí pomohl k hezkému bytu v Praze, v Dlouhé ulici. Tam jsem za celý svůj život dvakrát přespal, když jsme byli s rodinou na návštěvě Prahy. Pak jsme se do Prahy přestěhovali a nebyl důvod chodit za tetou.

Potom natáhla brka a dostal jsem parte a pozvánku na pohřeb. Zrovna ten den jsem kdesi uvízl v dopravní zácpě a na pohřeb jsem přišel pozdě, už ji zahrabali nebo co to s mrtvolama dělají a smuteční hosté se šli zpít do němoty. Chvíli jsem postával v prázdné smuteční síni a najednou jsem si uvědomil, že vlastně ani nemám na koho vzpomínat, že jsem tu ženskou vůbec neznal, vždyť jsme spolu nikdy nepromluvili ani slovo, nikdy jsme spolu nemluvili mezi čtyřma očima a vlastně ani nevím, jestli měla obě oči nebo měla jedno oko skleněné, nevím o ní nic.

Druhá fotrova sestra, Maňka, byla neobyčejně hezká, chlapi jí nadbíhali, každý ji chtěl za ženu, fotografové ji fotili a malíři malovali a Maňka byla patřičně hrdá, jak je fenomenální, ale bydlela na vesnici, jak jsem už řekl, byl to vidlákov nebo prdelákov, to se snad ani nijak nejmenovalo a ta část, kde příbuzní z fotrovi strany bydleli, nesla hrdý název "V kótě", jako "V koutě", no a Maňka to brala jako Beverly Hills a pořád si vybírala, ten nebo ten, nikdo jí nebyl dost dobrý, dnes se tomu říká, že měla vysoké nároky, i když si asi málokdo pod pojmem "vysoké nároky" dokáže něco rozumného představit.

Potom najednou onemocněla na štítnou žlázu, přibrala asi šedesát kilo a začala pracovat v továrně na padáky. To je jediné, co o ní vím. Pracovala v administraci, kde ještě něco kromě prostoru v přeplněném kanclu vyplňovala, ale ne, že by padáky testovala nebo zkoušela, to vím zcela určitě. Když vážila asi 180 kilo, tak si koupila malý motocykl značky Pionýr, padesát kubických centimetrů, který pod ní při prvním pokusu o nasednutí úplně zmizel, takže, i kdyby se jí ho podařilo rozjet, musela by nad ním kráčet po svých, čili normální jízda nepřipadala v případě "Easy Rider Maňka" v úvahu. Tak jsem si říkal, že mi třeba toho pinďoura věnuje, fotr dokonce projevil i ochotu, že by jí za to dal nějaké peníze, což mě docela udivilo, ale nedala, že prý až zhubne, tak na něm bude drandit po okolí.

S Maňkou jsem se občas bavil, tak nějak matně si pamatuju, že s ní byla docela sranda, dovedla odpovídat na otázky a sama se též občas zajímala, co dělám, občas jsme si dali na dvorku cigárko, byla to v podstatě jediná osoba, s níž se dala nahodit jakás takás družba.

Když byla opět nemocná a sama dostala v práci padáka a vypadalo to s ní nahnutě, vyjádřila se v tom smyslu, že až natáhne brka, tak že mi něco odkáže. Potom zemřela, ale nedostal jsem nic. Bylo to podobné, jako s mým pradědou z matčiny strany, kterého jsem poznal osobně, ještě byl při smyslech, když jsme za ním občas jezdili, alkoholem propláchnutý týpek, dost bohatý na  to, aby mohl celý život dělat chytrýho, vlastnil pole a vinice kolem Hodonína, Čejkovic, Hovoran a Čejče, byl to takový ten typický kulak, co si ani nepamatuje, co všechno mu říká pane a mně vždycky říkával, že až si ho odvede Zubatá, tak mi odkáže dva rybářské pruty. Pamatuji si, že jsem z toho měl docela těžkou hlavu, protože jsem nevěděl, co budu doma dělat s rybářskými pruty, sám jsem na ryby nikdy nechodil a jestli mi někdy něco absolutně nic neříkalo, tak to bylo rybaření. Ani kapra na Vánoce nejím. To se v podstatě nezměnilo dodnes, ale starosti jsem si dělal zbytečně, protože když praděda zaklepal bačkorama, tak se kolem jeho smrtelného lože strhla neskutečná bitka o dědictví a když se vřava na moravském poli lehce uklidnila, tak na zdi už dávno nevisel ani jeden rybářský prut a myslím, že tam ani ta zeď nebyla. Možná tam někde opodál číhal dědův hladový zeť, co by ještě odnesl.

Takže, to bychom měli dědu, babičku, která též oplývala ztrnulou mlčenlivostí, tetu Zdeňku a tetu Maňku a konec konců i mého fotra, který se se mnou nikdy o ničem nebavil, občas mi, jako voják z povolání, připomenul, že bych měl jít k holiči, že už zase vypadám jako chuligán a to jsou všechno lidi, kteří by se dali považovat za dokonale ztracené existence. I když kdysi v minulosti existovali, chodili, měli své myšlenky nebo alespoň myšlenkové pochody, někdy spíše podchody, měli názory, uměli na sebe občas přilákat pozornost ostatních, třeba i udělali jakous takous kariéru, Zdena měla v Praze byt, ale kde je i tomu bytu konec, všechno se nakonec doslova prošutrovalo, prochlastalo, utratilo, osoby zmizely a nebýt mě, jako posledního žijícího z romantické chaloupky ve vidlákově Horní Dolní, tak by dnes už nebylo ani jednoho jediného človíčka, který by si na jakoukoliv z těchto figurek byť jen na chvilku vzpomněl. Ještě sice žije třetí otcova sestra, ale v podstatě ani nevím, jestli ještě žije, pokud ano, tak jí musí být už přes osmdesát a pokud by už dožila, tak pochybuji, že by mi někdo poslal parte a pozvánku na pohřeb do Vidlákova.

Babička zemřela tak, že se s námi, když jsme byli u ní na návštěvě rozloučila, s tím, že nás vidí naposledy, my na to, ale babi, to neříkej, ty nás ještě všechny přežiješ a hned jak jsme odjeli, tak té noci zemřela. Klidně a ve spánku a nikdo už neví, že nějaká taková babička kdysi žila a že ještě předtím byla mladá a patrně i hezká, když na ni švarný četník minimálně čtyřikrát naskočil a zplodili spolu čtyři naprosto bezvýznamné děti, Zdeňku, Idiota, Maňku a Líbu. Tři mušketýrky a Prodaného ženicha.

 

 

Interview s Monicou

Zde je část knih, které jsem vydal, stačí kliknout.

https://www.facebook.com/raven.argoni

https://www.facebook.com/Raven-Argoni-449685995157461/

Další důležité informace najdete zde (stačí kliknout)

Dále vaší pozornosti doporučuji

http://www.blesk.cz/tag/raven-argoni/1

www.monicastar.cz

http://www.dobrakartarka.cz/

https://otevrena.cz/eroticke-horoskopy/