Vytisknout
Kategorie: News

Vyznamenání - 26. října 2019

Tak jsem přemýšlel, co bych dělal či nedělal, kdyby mě pozvali na Hrad, jakože dostanu za něco vyznamenání, třeba za reprezentaci naší země v benči, protože jsem za svůj život speciálně v benči nazdvíhal více než 500 tun (to je hrubý odhad, určitě toho bylo víc) nebo za psaní na stroji a na počítači, přece jenom mám za sebou stovky, možná i tisíce článků, sedm knih, šedesát publikací, každý den fejeton, povídka nebo úvaha, každý měsíc sedm horoskopů pro sedm odběratelů, chaty v bleskovém bulváru, to jsou milióny úhozů do klávesnice, celkem jsem už "oddělal" klávesnice minimálně u deseti počítačů, plus další tři externí klávesnice mám "za sebou", vymlácené až na "dno", myslím, že takového šílence asi jen tak nenajdete

Nebo bych mohl dostat státní vyznamenání za radost, kterou jsem u domorodého obyvatelstva rozdával díky svým pornopovídkám a fotkám a později i videofilmům, kterými jsem v letech 1990 až 2000 a něco zavalil náš hladový trh a došel jsem k závěru, že bych asi nabídnutou cenu neodmítnul, takový frajer zase nejsem. Vážil bych si toho, takže bych si na sebe vzal to nejlepší, co bych doma ve vypůjčené skříni našel, džíny a nějaké tričko bez potisku, lehce bych vklouzl do rozšmajdaných bot, i když jsem si nedávno koupil novou sportovní obuv, takové ty, jak se tomu dříve říkalo kecky (nebo kedsky), tenisky, pomocí nichž máte podávat oslnivé sportovní výkony, nebýt tedy toho, že i když mají zvučnou značku, tak vám rozedřou patu, že nemůžete půl roku vůbec chodit, ale to je teď jedno.

Potom bych převzal cenu nebo vyznamenání, fotografové by to zřejmě zapomněli vyfotit, jako obvykle, načež bych někde postával, protože mě si obvykle lidé nevšímají, ani když jsem na vernisáži vlastních obrazů či fotografií nebo na křtu svých knih.

Pokud jste někdy slyšeli o syndromu neviditelnosti, tak to je přesně to, co mám já. Nikdy jsem nebudil pozornost a občas jsem toho také využíval, často jsem někam přišel i bez pozvání, nikdo si mě nevšímal, prošel jsem kolem borců u vchodu, někam jsem se usadil, potom se někdo snažil posadit se na mě, protože, jak už jsem řekl, lidé mě většinou nevnímají a tak jsem tam s nějakou slečnou na klíně seděl hodinu nebo dvě, poslechl jsem si, o čem se vedla řeč a nakonec jsem zase zmizel. Někdy jsem si slečnu vzal s sebou domů, podle toho, jak se mi zrovna chtělo.

V poslední době jsem si všiml, že mě přestaly zaznamenávat i kamery, takže žádný zvláštní rozruch nikde nevzbudím, vyřídím, co potřebuji a zase hurá domů. Takže v podstatě ani nevidím žádný problém v tom, že bych mohl dostat nějaké to státní vyznamení. Celý život jsem se věnoval lidem, které jsem posiloval v jejich zoufalé snaze přežít komunistický režim, jen tak mimochodem, jsem jeden z mála, kteří kompletně propluli československým socialistickým režimem od jeho vypuknutí 21. až 25. února 1948 až do hořkého konce v listopadu 1989. A potom ještě o svých zkušenostech psali v roce 2019. Málo je nás takových. Dalším podobným zářným příkladem je třeba náš první disckjockey Pavel Černocký, který teď vydává knížku Takoví jsme byli a jeho sestra, zpěvačka Petra Černocká. Škoda, že nás Ministerstvo kultury z výšky fuckuje.

Před pár dny, v naprosté tichosti, alespoň pro nás, prosté občany České republiky, proběhl od 18. října do 20. října v Ázerbájdžánu festival českého animovaného filmu. Jak jsem o tom už psal, Ministerstvo kultury bylo s naprostou jistotou jednou z mnoha institucí u nás, která o této akci neměla ani tušení.

Vzhledem k tomu, že, jak jsem to jednou počítal, dají se moje publikace, které se dostaly, ať už tištěnou nebo hranou či jinak podanou formou mezi lid, odhadem počítat skoro na milion, řekl bych, že se s mým vlivem na myšlení tohoto národa, setkal prakticky každý. I když, jak říkám, často se mi stává, že se lidé setkají s mým literárním nebo fotografickým či jiným uměleckým dílem, ale neuvědomují si, že je to ode mě. Třeba jen proto, že tam nejsem podepsaný, je to vlastně podobné jako s tímto příspěvkem, když se pod něj nepodepíšu, tak nikdo nebude dumat, od koho vlastně je, kdo ta moudrá slova napsal, proč hned nevyskočil na piedestal slávy a teatrálně neděkoval jásajícímu a plesajícímu davu.

Patřil jsem tady mezi nejlepší fotografy, moje díla se dostala do amerických časopisů, patřil jsem mezi filmové režiséry, moje filmečky se dostaly na festivaly po celém světě, sepsal jsem mnoho knih a desítky publikací, nesčetné množství článků prakticky do všech časopisů, samozřejmě jsem přitom využíval i poměrně málo známé skutečnosti, že patřím k nejrychleji píšícím lidem na světě (je zajímavé, že mě kvůli tomu nikdy ani jednou nepozvali do žádné tv show, to raději zpovídali pěstitele králíků nebo začínající herečku, která se objevila v jednom filmu a potom zase zmizela), nicméně, je pro mě maličkost psát šílené fláky textu, mám to hned hotové a spolupracuji s bulvárem, což je celkem samozřejmé, ale docela se divím, že jsem v tomto režimu nenašel třeba díky své fenomenální rychlosti psaní na klávesnici žádné uplatnění, člověk si potom říká, bože, kde to jsme, že žádné politické strany nebo i jednotliví představitelé nebo majitelé velkých firem a já nevím čeho ještě, nepotřebují sepisovat své myšlenky, propagaci, reklamu, PR (to není od slova PRdel, ale pí ár) nebo prostě cokoliv, co koho vlivného zrovna napadne, nemusí to být zrovna žádné těžké myšlenky, jak jsme již třeba u politiků z vyklí. Ale propagace je propagace.

Musím jednou natočit video, jak mydlím do klávesnice, to je taky docela zajímavá story, protože jsem se učil psát naslepo na psacím stroji, když mi bylo dvanáct. Tenkrát ještě nebyly psací stroje v běžných domácnostech, ale naštěstí jsem se narodil do bohaté rodiny, která si mohla dovolit i několik psacích strojů značky Consul a Zeta. Potom jsem už jenom celý život nebo lživot, podle toho, jak se to vezme, přece jenom to byl život ve lži mezi bolševiky, takže to byl vlastně lživot, trénoval rychlost a zrychlování reflexů. V tom jsem se dostal poměrně daleko, protože pomocí mého vlastního systému, který vznikl spojením jógy a procvičování dynamických stereotypů a celkového fyzického cvičení jsem se dostal patrně na vrchol dokonalosti. Alespoň to tak cítím. Těžko si dokážu představit, že by na tom mohl být někdo lépe - horší je to v současné době pouze s tím, kde najít vhodnou klávesnici, jelikož nejrychlejší byly klávesnice IBM, ale firmu IBM převzalo Lenovo, ale ti nerozumějí psaní ani za mák, takže klávesnici "inovovali", až ji tak vylepšili, že se na ní v současné době rychle psát nedá. Normální člověk, ale nic nepozoruje, takže je všechno zdánlivě naprosto v pořádku.

Skutečnou lahůdku měla donedávna Toshiba, ta měla reálně asi nejrychlejší klávesnici, Logitech na tom nebyl zrovna nejlépe, ale to poznal skutečně jen málokdo, protože třeba píšícím redaktorům, kteří sepisují své hlody tím, že mlátí do klávesnic čtyřmi prsty, to dokonale stačí, zrovna tak "spisovatelům", kteří píší knihu dva roky. V tom je právě to skutečné zoufalství naší společnosti, o kterém se ale ani nemůžete s nikým pobavit, protože vás nikdo nechápe.

Skutečná síla v přírodě nespočívá v hrubé síle, kolik kdo uzdvihne nebo s kolika kilogramy předpaží nebo uběhne 100 metrů, ale v rychlosti. Kdo je rychlejší, ten vyhrává, to platí dnes stále více a více. Proto se fakt divím, že tak málo lidí se chce naučit rychle psát na klávesnici, i když se dá říct, že rychlost psaní na klávesnici a znalost cizího jazyka je dnes alfou a omegou šťastné budoucnosti.

Já sám bych řekl, kdybych měl zhodnotit, díky čemu jsem se dostal až tam, kam jsem se v životě dostal, tak to bylo jen díky tomu, že jsem se kdysi dávno, když mi bylo 12, naučil hbitě a hlavně rychle psát na psacím stroji a později na klávesnici počítače. Kdo nevidí, neuvěří, ale vzhledem k tomu, že většinu našeho národa tvoří beznadějní pitomci (a v tom se naprosto shodnu s protekčním spratkem), tak se asi nikdy nenaučíme vyčnívat z mezinárodního davu. Přitom by se to dalo celkem snadno realizovat právě díky tomu, že by se současní klávesnicoví analfabeti zbavili svého analfabetismu.

Co k tomu dodat? Snad jen to, že házet hrách na zeď je daleko zábavnější, než pokládat moudra před budoucí vepřové, takže to bylo jenom takové moje malé zamyšlení, co bych asi dělal, kdyby mě pozvali na Hrad 28. října a na hruď mi připleskli vyznamenání, které tam podle mého názoru již dávno patří. Možná bych si do té doby ještě stačil vyprat ty druhé, lepší džíny. Děkuji, že jste to přečetli až sem. Jak vždycky říkává můj kámoš, zaměstnaný u ozbrojených složek - postřílet a zbytek umlátit pažbou.

 

 

Interview s Monicou

Zde je část knih, které jsem vydal, stačí kliknout.

https://www.facebook.com/raven.argoni

https://www.facebook.com/Raven-Argoni-449685995157461/

Další důležité informace najdete zde (stačí kliknout)

Dále vaší pozornosti doporučuji

http://www.blesk.cz/tag/raven-argoni/1

www.monicastar.cz

http://www.dobrakartarka.cz/

https://otevrena.cz/eroticke-horoskopy/