Kde a jak se projevuje synchronicita? - 03. října 2019

Je to taková zvláštní otázka, nad níž jsem hloubal po mnoho let, protože mi bylo jasné, že pokud jev, zvaný synchronicita, skutečně existuje a my se přímo s vědeckou houževnatostí pustíme do jeho zkoumání, ocitneme se na jediné, reálně proveditelné cestě k ovládání svého vlastního osudu a v podstatě i osudů ostatních a vlastně i osudu celého tohoto světa.

Indicií, naznačujících správnost či nesprávnost nastoupené cesty je nepřehledná hromada, ale je celkem jasné, že každý "úklid" jakéhokoliv nepořádku, čili vnášení systému do chasu, neboli snižování entropie by měl začít studiem systému, do něhož chceme a budeme zasahovat. Vždy jsem měl rád lidi, kteří alespoň rámcově věděli, co chtějí, čeho si žádají od života, jaké mají představy o své budoucnosti a netopí se v šílenostech a planých plánech (je možné, že "plán" je odvozený od výrazu "planý") a nenechají svou mysl ovládat neuskutečnitelnými představami.

Škoda, že v česku nefunguje něco jako Ministerstvo kultury na podporu umělců, čili lidí, kteří na rozdíl od ostatních skutečně něco umí, daly by se na tohle téma sepsat texty, které by zcela určitě byly na Nobelovu cenu. Jakou cenu má v dnešní době schopnost ovládat ostatní? Může to být občas docela nebezpečná zbraň.

Když jsem byl ještě mlád a vesel, ve věku, kdy se v tomto státě na každého dvounohého savce vztahovala povinnost absolvovat školní docházku (ale i v tomto případě jsem byl výjimkou, pozor! Buď jsem nebyl savec nebo bylo v zákoně něco, co sice nebylo vysloveno přímo, ale dalo se to uplatnit v praxi. Všimněte si, jak málo lidí rozumí zákonům, kterým celý život podléhají a měli by se jimi řídit, ale často se díky svému jednání projeví spíše jak pitomci než mudrcové), tak právě v tomto mém věku jsme se přestěhovali do Ústí nad Orlicí, kde jsme bydleli asi rok v jakémci sociálním podnájmu a když zemřel správce budov, tak jsme se odstěhovali do Lanškrouna.

Tam jsme bydleli asi dva roky, bylo to takové dost dobrodružné, ve sklepě bylo stále asi metr vody, sklep byl splavný na neckách, komíny byly ucpaný, nic nefungovalo a nakonec nefungoval ani domovník, což měl být člověk, kterého pověřil tehdejší Národní výbor, aby o dům tak nějak pečoval a v zimě uklízel sníh. Domovník najednou onemocněl a zemřel a my jsme se stěhovali do Brna. To stěhování ale nebylo kvůli zesnulému domovníkovi, byla to prostě souhra náhod.

V Brně jsme bydleli několik let ve druhém patře starého, ale jinak celkem luxusního baráku. Správce domu nepatřil mezi nejzdravější jedince této planety, pořád si stěžoval na klouby a dušnost a na to, jak je nemocný, ale nikdo ho moc neposlouchal a dokonce ani potom, když ho našli v jeho bytě mrtvého. Prý srdce, ale důležité je, že jsme se za pár týdnů stěhovali do Pardubic.

V Pardubicích byly nové bytovky pro důstojníky, já jsem sice nebyl důstojník, ale můj fotr ano. Stejně jako všichni naši sousedi. Mohli založit ekologické hnutí zelených mozků, určitě by měli úspěch. Čirou náhodou jsme se zabydleli na stejném patře (vždycky jsme bydleli ve druhém patře) jako bydlel správce budov. Byl to starší pán, těšil se do důchodu, ale jak možná už tušíte, důchodu se nedožil, odnesli ho černí havrani a my jsme se stěhovali do Rakovníka.

V Rakovníku jsme bydleli opět v druhém patře a domovník, který bydlel ve vedlejším vchodu, měl podlomené zdraví. Jmenoval se pan Sud nebo Sudí nebo Suk, i když to je teď celkem jedno, důležité je, že zemřel krátce předtím, než jsme se stěhovali do Prahy. V Praze jsme dlouho bydleli na Plynární 29, to je kousek vedle dnešní stanice metra Holešovické nádraží. Metro ještě neexistovalo a pokud jsme někdy něco hledali na Proseku nebo v tehdejších nenápadných Bohnicích, tak nás tam odvezla legendární dvoustovka. Autobus číslo 200 jezdí dodnes, ale už jenom jako spojení mezi Bohniceme, starými Bohnicemi a metrem Kobylisy.

Ve třetím patře, tedy přímo nad námi, na Plynární 29 bydlel takový hrozně veselý pán, který v baráku pracoval jako správce, byl už v důchodu, ale byl hrozně čilý. A veselý. Natolik veselý, že si o něm většina lidí myslela, že je euforický maniak, byl samý humor, samý vtip a legrace a sranda, prostě s ním byla docela prdel. Jinak to byl bývalý tramvaják a byl spokojený se vším, co prožil a nadmíru si pochvaloval i svůj důchod a svou práci jako správce domu. Prostě blázen. Cítil se důležitý jak špunt v neckách - až jednoho dne nečekaně zemřel.

Krátce nato jsem se stěhoval do Osadní ulice, kde jsem byl asi rok a když zemřel správce domu, přestěhoval jsem se na Arbesovo náměstí 9. Tam jsem byl opět asi rok nebo dva a hned jak nám zemřel domovník a práci po něm převzala jeho žena, udělal jsem další stěhovací skok až na hranice mezi Německem a Holandskem do Niederkrüchtenu - Elmp, kde jsem si našel krásný byt v druhém patře. Správce budov pod jehož péči byt patřil, měl nemocnou ženu, kterou každý týden vozil autem k doktorovi a to trvalo asi dva roky, potom správce zemřel a jeho žena chodila k doktorovi dál, ale pěšky.

Přestěhoval jsem se do vedlejší ulice, kde jsem si našel o mnoho větší byt a taky tam byly dvě garáže, což se mi hodilo, protože jsem v té době měl sportovní Sieru a k tomu ještě Mazdu, která byla spíše na nákupy. Už když jsem se nastěhoval, tak jsem si všimnul, že muž, zastávající funkci domovníka, vypadá, jako kdyby delší dobu jen chřadnul a churavěl a měl jsem pravdu. Domovník měl pracovní výpadky, ale ještě než zemřel, tak na věčnost odešel jeden můj známý, který byl z Polska a měl velké plány, které chtěl uskutečnit právě v Německu. Hned jak zemřel i domovník, tak jsem se opět stěhoval, tentokrát do Prahy.

Pamětníci jistě ještě pamatují, když jsem se v roce 92 nastěhoval do bytu v sedmém patře ve Gdaňské ulici na Praze 8. O vchod vedle, rovněž v sedmém patře, měli jsme balkony hned vedle sebe, bydlel správce, který se jmenoval Richter a byl hrozně šikovný i jako instalatér a elektrikář. Musel jsem rekonstruovat celý byt a stálo mě to strašně moc práce, času a finančních prostředků, v podstatě jsem patnáct let svého života věnoval práci na bytě. Kariéra se zasekla a stála, občas jsem vydal knížku a už jsem zase vyzdíval bytové jádro a měnil klozetové mísy. Správce, který mi stále hodně pomáhal, náhle onemocněl, odvezli ho do nemocnice, kde zemřel a na jeho místo natoupil jiný chlapík, mladší a jak se zdálo i odolnější a trénovaný, ale v zimě, při odklízení sněhu dostal infarkt a domů se už nevrátil.

Odstěhoval jsem se do bytu v ulici U smaltovny 32, kde jsem pobýval pár let a potom jsem se přesunul do jiné ulice na Praze 7. Majitel bytu U smaltovny se začal už loni (loni jsem se stěhoval) chovat nevypočitatelně a podivně, což byl také jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl zvednout kotvy a potom to s ním šlehlo a museli ho odvézt do nemocnice na okamžitou operaci hlavy, prý nádor na mozku. Prostě ho to naprosto zlomilo.

Současné bydliště je zatím v pohodě, možná i proto, že se ještě nehodlám stěhovat. Uznávám, že do budoucnosti nikdo nevidí, můžeme aproximovat, odhadovat, co se asi stane, když kormidlem života otočíme trochu doleva nebo trochu doprava, ale co se stane přesně, to nikdo neví. Občas mě napadá, že člověk by se měl ke svému vlastnímu životu a ke svému tělu, které dostal do péče, chovat jako správce budov ke svěřenému majetku, ale nevím, jestli je to úplně přesná či správná představa.

 

Opakování je matkou moudrosti.

 

 

Interview s Monicou

Zde je část knih, které jsem vydal, stačí kliknout.

https://www.facebook.com/raven.argoni

https://www.facebook.com/Raven-Argoni-449685995157461/

Další důležité informace najdete zde (stačí kliknout)

Dále vaší pozornosti doporučuji

http://www.blesk.cz/tag/raven-argoni/1

www.monicastar.cz

http://www.dobrakartarka.cz/

https://otevrena.cz/eroticke-horoskopy/