Samostatná práce a podnikání = nepředstavitelný stres - 2. září 2019

Možná si pamatujete na známé heslo, které viselo na reklamních panelech v metru - Chceš podnikat? Tak se to nauč! U hesla byla fotka muže, který se zřejmě také pokoušel podnikat nebo se to chtěl naučit, ale nejsem si jistý, jestli se mu to povedlo.

Ano, možná už začínáte tušit, že dnešní krátké zamyšlení bude na téma "podnikající kuchaři", "kuchaři - umělci", "kuchaři - moderátoři", popřípadě "kuchaři - spisovatelé", ale i "světově známí kuchaři", popřípadě "slavní kuchaři - sebevrazi".

Švýcarského mistra kuchařského umění Violiera, majitele vyhlášené restaurace u Lausanne, našli s prostřelenou hlavou. A nebyl to první slavný kuchař, který takto neslavně skončil.

Francouzský šéfkuchař Bernard Loiseau spáchal sebevraždu poté, když se v tisku objevila zprávička, že by mohl přijít o nějaké srandovní ocenění a stejně tak psychicky nevydržel ani Homaro Cantu, který se oběsil v dubnu 2015.

"Většina z nás, kdo žijí v kulinářském podsvětí, jsou tím či oním způsobem dysfunkční," napsal v roce 1999 provokativně americký gastronomický mistr Anthony Bourdain a profesionální kuchyni nazval "posledním útočištěm ztroskotanců".

Zdroj: https://www.idnes.cz/xman/styl/sebevrazdy-sefkuchari-stres-violier.A160209_193808_xman-styl_fro

"Byl to skvělý vypravěč," vzpomíná Zdeněk Pohlreich na zesnulého amerického šéfkuchaře Anthonyho Bourdaina, kterého před lety provázel Prahou. Bourdain spáchal ve Francii sebevraždu, když mu bylo 61 let.

Zdroj: https://www.idnes.cz/revue/spolecnost/zdenek-pohlreich-sefkuchar-anthony-bourdain-sebevrazda-smrt-vzpominky.A180609_101119_lidicky_zar

Zdeněk Pohlreich téměř deset let radil majitelům restaurací a jeho pořad Ano, šéfe! se stal legendou. V jednašedesáti letech se rozhodl, že končí. Vysvětloval to "únavou materiálu" - no, mně je 71 a furt jedu jak fretka, bez únavy, bez odpočinku, takže to nechám bez komentáře.

Možná se nedíváme tím správným směrem, když vidíme skříně, plné oběšených slavných šéfkuchařů nebo obzor, plný kuchařů, kteří se vyhoupli na vrchol seberealizace, aby nám oznámili, že končí. Schválně jsem se podíval, jak je na tom světoznámý mistr kuchyně Jamie Oliver - ale  ouvej -  řetězec jeho restaurací s názvem Jamie’s Italian se nachází před krachem (zdroj - britský deník The Sun). Dluhy restaurací, které jsou rozeseté po celé Velké Británii (Londýn, Manchester, Leeds aj.) dosahují 73 miliónů liber (přes dvě miliardy korun), tvrdí deník The Sun na základě soudních dokumentů. Dluhy tvoří bankovní úvěry, nedoplatky na pronájmech, účty u dodavatelů, ale také daně a neproplacené mzdy. A přitom se mi Jamie zdál být takovej šikovnej, když jsem ho pozoroval, jak hbitě pod tekoucí vodou dokáže během jedné vteřiny smýt pesticidy ze salátu a vám asi taky. No, když to porovnám se svými dluhy, tak já sám mám teď přetažený konto o deset litrů, ale střílet se kvůli tomu ještě nehodlám. Možná až dostanu dotace na náboje.

Co se to děje s našimi slavnými kuchaři? Napadá mi k tomu jedno staré dobré přísloví - ševče, drž se svého kopyta. Jinými slovy, kuchařovo místo je v kuchyni. Nevím, proč se každý kuchař snaží nacpat před kameru na místo moderátora. Já, když se jdu do restaurace nažrat, tak je mi jedno, jestli je kuchař skvělý vypravěč, to mi visí u prdele, keců se nenajím, chci, aby mi hbitě uklohnil něco, po čem se ještě ten samý den nepobleju, on zase chce moje prachy, takže zaplatím a měla by nastat oboustranná spokojenost. Stejně tak je mi šumák, jestli kuchař ve volném čase píše knihy, dělá stojky na jedné ruce nebo hraje kuželky či tenis. Kuchař v mých představách je někdo, kdo mi připraví poživatelný pokrm. Amen, howgh, domluvil jsem.

Znovu si zopakujeme základy esoterní psychologie - každý člověk se rodí jako agresivní bytost, která má vrozenou touhu někoho nebo něco ovládat. Když se v tomto smyslu dlouho nedaří, bytost často ochoří nebo začne podléhat záchvatům agresivní zuřivosti. Součástí ovládání ostatních je i to, že se snažíme vzbudit pozornost co největšího množství jinak celkem ještě normálních lidí. K tomu je dobré se něco zajímavého naučit nebo se snažit být v něčem lepší než ostatní, eventuálně až nejlepší. Právě nyní by se před vámi měla začít pomalu zvedat těžká, sametová opona, zakrývající tajemství mnohých moderátorů, kteří se původně neproslavili jako moderátoři, ale jako něco jiného - tady vidíme slavného pedagoga, tady je proslulý fotograf, hle, zde se nám před kameru hrne hlouček šéfkuchařů a tady nám zpoza stolu nesměle vykukuje známý sexuolog, neurolog, herec, divadelník, zpěvák, politik, produkční a možná se jednou dočkáme i kromě již známého zubaře či brankáře i pokladní z Lidlu nebo vysloužilého tramvajáka.

Veselá je cesta nahoru, zvláště, pokud nám přeje náhodička a shoda okolností, trudná je cesta dolů, jakmile zjistíme, že naše schopnosti přece jenom nedokáží naplnit očekávání davu. Potom se začnou odehrávat výše uvedené tragedie - a jak vždy říkám - neříkám, že proti tomu musíme hned něco dělat, ale je dobré tomu trochu více rozumět.

Jak říkala jedna mírně potrhlá paní, která se podobala právě omytému listovému salátu, jsme to, co jíme. A slavní kuchaři, kteří neslavně skončili, k tomu mohou dodat, ještě že nejsme to, co vysereme.

A zde se opět můžeme podívat o devět let dozadu, abychom viděli, co nás, s hodně velkou pravděpodobností čeká za měsíc.

 

 

 

 

 

 

Zde je část knih, které jsem vydal, stačí kliknout.

https://www.facebook.com/raven.argoni

https://www.facebook.com/Raven-Argoni-449685995157461/

Další důležité informace najdete zde (stačí kliknout)

Dále vaší pozornosti doporučuji

http://www.blesk.cz/tag/raven-argoni/1

www.monicastar.cz

http://www.dobrakartarka.cz/