Jak se stát neviditelným - 08. července 2019

Ano, jde to celkem snadno, nejlépe pomocí meditací. Jednou jsem v německé televizi viděl docela zajímavý pořad o tom, jak lidé vnímají svět kolem sebe a jaká je skutečná realita. Nebo prostě skutečnost. Celkem jasně z toho vyplývalo, že většina lidí vidí hlavně to, co chce, ostatní věci nebo i lidi a zvířata přehlížejí. Je pravda, že na "všimnutí" je toho kolem nás tolik, že by jednomu z toho za chvíli jeblo, kdyby chtěl registrovat a vyhodnocovat úplně všechno a zřejmě proto mozek hned jako první rozděluje všechny vjemy, které se tlačí skrze smysly do myšlenkového pracovního prostoru, na důležité, méně důležité a nedůležité. Například pro číšníka v restauraci je důležité chování hostů, není pro něho důležité, že na zeď usedla moucha nebo, že se venku, na druhé straně ulice dalo do pláče dítě. Stejně tak pro fotbalového brankáře jsou důležité souřadnice, na kterých se nachází či pohybuje míč, potom musí bedlivě sledovat chování ostatních hráčů, ale už pro něho není tak důležitý pohyb diváků v hledišti, zrovna tak mu může být jedno, jestli sportovní komentátor drží mikrofon v levé nebo v pravé ruce.

Je zajímavé, že jsou mezi námi lidé, kteří mají takzvaný komplex neviditelnosti, prostě je přehlédnete prakticky v jakékoliv situaci, i kdybyste kolem nich jeli jako taxikář v taxíku a oni by na vás mávali. Všimli byste si jich teprve po důrazném upozornění. V onom, již výše zmíněném pořadu německé televize šlo o to, že si jednoho takového člověka pozvali na natáčení - a nestačili se divit, když onen neviditelný šel s několika dalšími lidmi do restaurace, tak ho číšník naprosto přehlížel, jak rovinu, vůbec si ho nevšímal, všech se zeptal, co si dají k pití, kromě tohoto pána, který se potom musel sám přihlásil o slovo a skoro zakřičet, potom číšník vypadal, jako kdyby se lekl, že se před ním na prázdné židli někdo zjevil. Potom na něho opět zapomenul, když si skupinka objednávala jídlo, prakticky se odehrála ta samá situace. Trochu to připomínalo ten vtip, jak sedí pacient u doktora a říká, víte, pane doktore, já nejvíc trpím tím, že si mě nikdo nevšímá, nikdo mě nebere na vědomí, nikdo se se mnou nebaví, někdy z toho mám dojem, jako kdybych vůbec neexistoval. Doktor se narovnal, protáhl si záda a zvučným hlasem zvolal, další, prosím!

Můj osobní dojem je, že syndrom neviditelnosti skutečně existuje, ale není to jen záležitost dotyčného člověka, který se ostatním jeví jako "neviditelný", ale je to záležitost i ostatních, celkové atmosféry, patrně i výchovy, počasí a kdoví čeho ještě. Znám plno lidí, kteří něco dokáží, jejich výkony jsou často přímo nadlidské a udivující - a přesto jak pro sdělovací prostředky, tak i pro sportovní svazy a stejně pro ostatní komunistické organizace našeho českého svazu socialistické mládeže nebo jak se to jmenuje, jakoby neexistovali. Trochu jsem měl strach, když jsme natáčeli v našem fitku, jestli budou ti lidé, kteří jsou mými známými a často i mými přáteli a sám je vnímám naprosto normálně, vůbec vidět. Kdybyste měli dojem, že se bavím sám se sebou nebo že záběry zachycují prázdné fitko, dejte mi vědět.

 

 

Zde je část knih, které jsem vydal, stačí kliknout.

https://www.facebook.com/raven.argoni

https://www.facebook.com/Raven-Argoni-449685995157461/

Další důležité informace najdete zde (stačí kliknout)

Dále vaší pozornosti doporučuji

http://www.blesk.cz/tag/raven-argoni/1

www.monicastar.cz

http://www.dobrakartarka.cz/