Sex vs. vztahy

Trojnožka

Bipolární afektivní porucha je vážná duševní nemoc, která se u postižených projevuje střídáním nadšení a depresí, lpěním na každém detailu a velkorysou nespolehlivostí. Jde o neléčitelnou nemoc, která postihuje přibližně jedno procento dospělé populace. I když podle mého odhadu je to víc než jedno procento. Nemocný začne být svému okolí nápadný díky náladám, které nekontrolovaně oscilují mezi mánií a depresí, proto název bipolární. Příbuzní, partneři, manželé, manželky a rodiny prožívají s nemocnými chmurná období agresivních záchvatů namířených proti komukoliv a čemukoliv. Nemocný člověk si neuvědomuje své chování a není schopen se ovládat. Získat kontrolu nad svým chováním je pro postiženého stejně těžké, jako zapomenout rodný jazyk nebo odnaučit se jezdit na koloběžce. Nestálost povahy je s velkou pravděpodobností daná geneticky, lidé s bipolární poruchou zažívají opakující se epizody spočívající v nápadném vzedmutí nálady a následném pádu do bezbřehých depresí. Stav mánie se projevuje návalem fantastické nálady, motivace a síly. Všechno je zvládnutelné, řešitelné a jednoduché, život je nádherný. Musí se lokat plnými doušky. Bohužel jde o chorobný stav, ve kterém je postižený schopen plánovat, organizovat, nakupovat a uzavírat obchody za statisíce korun, objednává si zboží, na které nemá peníze a nestará se, kde je vezme. Jak o tom s nadšením psal zakladatel pozitivního myšlení Prentice Mulford, nestarejte se o budoucnost, vyšší síla se o vás postará – když na to máte, utrácejte, co tobolka stačí. Všechno, co dnes utratíte, se k vám zítra vrátí. V mánii jsou nemocní lidé schopni zakládat nadační fondy, zájmové spolky, vybírat peníze na boj proti sociální nespravedlnosti nebo organizovat stavbu školy pro africké děti. Druhým pólem je deprese, která pronikne do celého těla, často se dostaví neovladatelné epileptické křeče, třes rukou a kývavé pohyby těla. Pacient není schopen cokoliv vyřešit. Nedokáže se ničím motivovat. Triviální věci se zdají být neuvěřitelně těžké, myšlenkově si může zdůrazňovat co chce, může chtít bojovat nebo pozitivně myslet, ale chybí k tomu energie a síla. Psychiatři u této nemoci často používají pojem rakovina mysli. Normální nálada u postižených lidí vlastně neexistuje. Dříve se tomu říkalo maniodepresivní psychóza nebo cyklotymie. Podle World Health Organization patří bipolární afektivní porucha mezi deset nejdražších nemocí s nejhoršími následky. Je neléčitelná a často končí sebevraždou. Porucha, která se začíná projevovat pomalu a nenápadně, bývá spojena s braním léků a návykových látek ve stále vyšších dávkách. Rodinné, pracovní a ekonomické problémy jdou s touto nemocí ruku v ruce. Představují (pro ostatní nepředstavitelnou) zátěž jak pro nemocné tak pro příbuzné, blízké a známé z jejich okolí. Porucha postihuje stejně muže i ženy, první epizoda, která obvykle bývá depresivní se projevuje mezi  15. a 17. rokem. Manické epizody trvají 2 až 6 měsíců. Ale i v průběhu dne se může nálada nečekaně rozkolísat jak bárka na rozbouřeném moři. Samozřejmě u každého člověka je celkový průběh nemoci jiný. Je to nemoc, která není vybíravá, postihuje lidi neznámé i známé, měl ji Leonardo da Vinci, van Gogh, Marilyn Monroe, Kurt Cobain z Nirvany, Wiliam Blake, Amy Winehouse, lord Byron, Edgar Allan Poe… součástí pokusů o léčení bývá pobyt v psychiatrických léčebnách. Friedrich Nietzsche (ten, co tvrdil, že co ho nezabije, to ho posílí) byl touto nemocí doslova paralyzován.
U jedinců ve stavu mánie lze pozorovat sníženou potřebu spánku a odpočinku. Spí málo nebo vůbec, necítí se unavení, dokáží nespat a pracovat třeba i deset dní. Jsou hovorní, mluví rychle, někdy jim ani není rozumět. Jejich myšlenky pádí tryskem, nestačíte je sledovat a když jim něco stojí v cestě, jsou podráždění a vzteklí a to ani nemluvím o psychotických pocitech, zvaných bludy, což je přesvědčení, že mají zvláštní schopnosti, nadání, poslání či původ. Každý druhý pacient se pokusí o sebevraždu a více než desetina pokusů skončí tragicky. Myšlenky na sebevraždu nejsou projevem slabé vůle, jsou produktem biochemických pochodů a každý člověk s bipolárkou se s nimi dříve či později setká.
Když za mnou Richard poprvé přišel na výklad karet, bylo mi divné, že se ptá na dost zvláštní věci, jako jestli ho podle karet čeká na tomto světě nějaký zvláštní úkol a jestli je v kartách vidět, že se má stát šéfem či vedoucím skupiny "vědoucích", kteří budou pomáhat slabším a méně vědoucím… Potom začal na okraj novin kreslit grafy na téma tajemství úspěchu a vůle. Nakreslil jeden bod, řekl, že to je chtění, nakreslil druhý bod, to byla vůle a nad tím nakreslil další body, to byly obecné možnosti. Podle toho jakých propojení mezi vůlí, chtěním a možnostmi člověk dosáhne (kreslil do grafu různé spojnice), se u každého dá odhadnout stupeň štěstí a úspěchu. To už mi bylo jasné, že Richard není jen tak obyčejný klient. Jakmile vám v restauraci nebo v kavárně začne někdo na ubrousek nebo na okraj novin kreslit grafy, na kterých je cesta k úspěchu nebo výpočet univerzální konstanty na výhru či na úspěch, je diagnóza celkem jasná. Stačí pozorněji naslouchat a už slyšíte bipolární poruchu, jak lomcuje mřížemi, popřípadě se už hrne na svobodu…
V práci byl Richard spokojený, pracoval jako šéf velké společnosti, která na našem trhu prodávala zahraniční zboží. To by ještě šlo, mělo to svoji logiku, ale když začal mluvit o tom, že chce před Vánocemi uskutečnit charitativní akci na pomoc bezdomovcům, psům v útulcích, osiřelým dětem a lidem, kteří utrpěli nějakou sociální křivdu a sportovcům, kteří nás reprezentovali a potom skončili v zapomnění, už jsem si říkal pozor, pozor… nejdříve jsem mu to chtěl rozmluvit, tak jsem začal opatrně, že by to pro něho z osudového hlediska nebylo moc dobré, naopak by mu to mohlo uškodit, měl by trochu přibrzdil, přece jednom je obchodník, žádný organizátor akcí vaříme polévky pro bezďáky… bohužel si nedal říct. Pronajal si kluziště na Ovocném trhu a začal organizovat jednu akci za druhou. Moderátor nestačil uvádět krasobruslařská vystoupení a vystoupení známých sportovců a postižených dětí a zneuznaných olympioniků a na jednu takovou akci, na kterou se dostavili i pozvaní novináři bulváru přivezl z útulku pejska, kterému chyběla jedna nožka, byla to holčička, jmenovala se Cindy. Richard hlaholil před přihlížejícími diváky, kterých tam v tu chvíli bylo asi pět nebo šest, že se pro Cindy hledá nový majitel a Ariana, která zrovna měla manickou fázi bipolární poruchy, se ujala slova a prohlásila, že si Cindy vezme. V tu chvíli jsem měl pocit, že se pode mnou prolomil led, i když byl na konstrukci, postavené na dlažbě… je hrozné přijít někam s člověkem, který má psychickou poruchu a najednou se rozjede a začne halasně slibovat něco, co nemůže splnit. Zvláště když to slibuje i za mě. Přitočil jsem se k ní a tiše, leč důrazně povídám, do prdele, co blbneš? Cindy si nemůžeme vzít, bydlíme v panelákovém bytě, kde už máme Jacka, staforda, ten by ji zakousl, je to jeho teritorium… Ariana hned, že zavolá matce, Cindy by mohla být u matky na zahradě. Já na to, vzpamatuj se, tvoje máti má tři čokly, dva z nich jsou zabijáci, tak jí zavolej a klepne ji pepka… Za chvíli se Ariana domlouvala s Richardem (dva bipolárníci plánují záchranu třínohého psa), že se nějak domluví s matkou, Richard slíbil, že bude matce každý měsíc posílat dva až tři tisíce na granule a hračky pro Cindy a za chvíli Ariana volala matce. Tu nejdříve málem omyli, na dva metry od mobilu jsem slyšel jak ječí, že si dalšího psa nemůže dovolit a docela jsem ji chápal… ale nakonec se nechala přesvědčit, že se vybuduje nový výběh a že můžeme Cindy přivézt. Bipolárníci, když jsou v manické fázi, jsou přesvědčiví, agresivní, vlezlí, urputní a nezastaví se před ničím. Ale pozor – slova "přivézt Cindy" znamenala, že nechám všeho co dělám, naložím Cindy do auta a udělám si výlet z Prahy až k německým hranicím. Vzhledem k tomu, že jsem zrovna nestíhal zakázky a objednávky a už několik dní jsem pořádně nespal, nebyla to pro mě moc potěšující zpráva. Ale z nějakého prapodivného důvodu (vysvětlení viz výše) jsem se nechal ukecat… tihle bipolárníci mají fakt tak divoké charisma, že by dokázali přesvědčit mrtvého, aby na vlastním pohřbu ještě na chvíli vstal, zatančil a zazpíval.
Potom jsme se fotili s Cindy do bulváru, kde vyšel článek "Známá dvojice exhibicionistů Ariana a Raven se místo na sex vrhla na charitu. Vzali si z útulku trojnohého psa Cindy…" ale moc nadšený jsem z toho nebyl. Nechtěl jsem se zamotávat do Richardových bipolárních aktivit, ale bipolárníci se vás stále snaží nějak zaměstnat a hodit co největší část svých aktivit na vás. To už patří k jejich nemoci. Následující dny Richard vozil Cindy všude s sebou a z milé Cindy se pomalu stával maskot všech Richardových akcí. Ani jsem nevěděl, kde na to všechno Richard bere peníze. Zřejmě by to bylo na samostatnou novelu. Přišel den, kdy jsem měl Cindy odvézt do nového domova a Richard najednou řekl: "Ale já ti Cindy nedám. Rozhodl jsem se, že si ji nechám." Bylo to nečekané a nijak mi to nepomohlo, protože všechny články na téma Trojnohý pes Cindy se díky Arianě a Ravenovi dostane z útulku, najednou moc nevyznívaly v náš prospěch. Hloupá situace, ale život svištěl dál. Akce kluziště pomalu končila, poslední programy běžely ještě na Silvestra a prvního ledna ráno. Vymyslet si program na prvního ledna na dopoledne je hodně zajímavé – k tomu asi též netřeba žádného komentáře. Návštěvnost byla mizivá a Richardův sen o statisícových až miliónových milodarech vybraných na charitu se definitivně zhroutil. V plexisklové kasičce bylo na konci sbírky pět tisíc tři sta korun, z čehož pět tisíc vložil do kasičky na samém začátku akce Richard sám. Prvního ledna dopoledne kluziště zelo celkem pochopitelnou prázdnotou, nepřišla ani noha a i kdyby přišla, tak to už bylo celkem jedno a já povídám: "Hele, Richarde, kde máš Cindy?" A Richard povídá: "Ale neměl jsem na ni čas, tak jsem ji nechal u jednoho známého veterináře. Tam bude v dobrých rukou."
Co jsem měl na to říct? Měl jsem se na něho vrhnout a začít ho škrtit? Dej mi Cindy nebo tě zabiju! Bylo jasné, že jakmile jsme prohlásili, že si Cindy vezmeme, Richard zavětřil, že se s pejskem začíná spojovat jistá popularita, sláva a kariéra, takže nám v tu chvíli psíka nepřál a nechal si ho. Jakmile však zjistil, že to nezvládne, rychle dal Cindy někomu jinému, jen abychom z ní neměli žádnou slávu či prospěch. Kdoví, co všechno se v tom jeho bipolárním mozku odehrálo, myslím, že ani on sám by to už nedal dohromady. V bulváru se brzy objevil článek Místo erotiky dobročinnost? Nějaká paní tam rozhořčeně psala, že je pobouřená cynickým přístupem Ariany a Ravena, kteří nejdříve s oslavnými fanfárami prohlásí, že si vezmou psa z útulku a potom ho zákeřně nechají u veterináře. Ten ale Cindy také nechtěl, tak si ubohou fenku vzala ta rozčilená paní a měla ji skoro rok. Potom ji opět dala zpátky do útulku, ze kterého ji Richard původně přivezl. Ariana a Raven jsou bezcharakterní syčáci bez špetky soucitu, kteří si předstíráním pomoci zmrzačenému psu chtěli budovat falešnou popularitu. Měli by se stydět. Emocionálně pohnutý příspěvek dlouho zdobil archiv bulváru a s Richardem to nakonec dopadlo tak, že když si spočítal kolik peněz vrazil do bombastické akce Kluziště, zjistil, že to byly asi čtyři milióny, tak si půjčil dalších pět miliónů, o které opět dost rychle přišel, dostal se k soudu, od soudu na psychiatrii, kde mu diagnostikovali bipolární afektivní poruchu, nasadili lithium, valproát a ketilept, protože na lithium měl alergii a kvůli nesplácení dluhů ho nakonec vystěhovali i s rodinou z bytu, kde dlouhá léta spokojeně bydlel. Je tomu už několik let, co se léčí nebo spíše stabilizuje. Pracuje jako člen úklidové čety… Je to smutný osud, pokoušel jsem se mu trochu pomáhat, nějakou dobu jsem mu posílal peníze, ale, ruku na srdce, zrnka písku uprostřed nedohledné pouště vypadají v celkovém kontextu bezvýznamně.
Arianě diagnostikovali bipolární afektivní poruchu v roce 2006, od té doby se léčí a stabilizuje. Ve stavu manické zuřivosti doma rozmlátila šest computerů, monitory, externí disky, klávesnice, během několika minut zlikvidovala celou živnost, kterou jsem budoval patnáct let. Musel jsem začínat úplně znovu, od příslovečné nuly, rok jsem se živil jako potulný kartář, teprve v posledních letech jsem znovu začal být více aktivní, hlavně na internetu. Po totální likvidaci se těžko začíná, při jednom z jejích posledních záchvatů jsem zrovna odpovídal na dotazy, když ke mně přistoupila a bez varování mi nalila colu do klávesnic dvou počítačů. A po posledním ataku, když mi zbylou výpočetní techniku rozmlátila železnou tyčí, jsem přišel úplně o všechno. Trochu mi to připomnělo očistu studentské laboratoře od zbytečného chemického skla. Paměť hlavního počítače se už nepodařilo obnovit, přestaly mi fungovat mailové adresy, propojené s webovkami. Útok byl prudný, nečekaný, zuřivý. Měl jsem co dělat, abych vykryl rány, které mi šly na hlavu. Kdybych je nevykryl, je možné, že bych dnes tyto řádky nepsal. Nestačil jsem odpovědět na několik stovek dotazů a je možné, že všichni ti lidé, kteří se na mě s důvěrou obrátili jsou dodnes přesvědčeni, že jsem jim neodpověděl protože jsem zlý, namyšlený, nadutý a nezodpovědný a zneužil jsem jejich důvěry, stejně jako jsem kdysi zneužil chudáka psíka Cindy. Mnoho lidí se na moji adresu vyjádřilo ve smyslu, že mě nemusí, aniž bychom se někdy osobně setkali nebo měli cokoliv společného. Všechno jsou to věci, které zde pouze konstatuji jako zkušenost, kterou jsem učinil, protože je docela dobře možné, že se mnozí z vás nacházejí ve stadiu života, kdy se ještě mohou podobným afektivním zážitkům vyhnout.

 
 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

https://www.facebook.com/raven.argoni

https://www.facebook.com/Raven-Argoni-449685995157461/

Další důležité informace najdete zde (stačí kliknout)

Dále vaší pozornosti doporučuji

http://www.blesk.cz/tag/raven-argoni/1

www.tarotgroup.cz

www.monicastar.cz

www.mcmag.cz

http://www.dobrakartarka.cz/