Sex vs. vztahy


Dotaz

Nevím jak dál. Brali jsme se mladí, u obou to v podstatě byla první velká známost. Po 8 letech manželství jsem byla manželovi nevěrná, on to vyřešil tím, že si našel přítelkyni. V té době jsem nevěděla co sama se sebou, zmítala jsem se mezi náklonností k manželovi a k příteli. Manžel se od nás před 9 měsíci odstěhoval. Nezačal ale žít s tou druhou ženou, neboť se s ním rozešla a zůstala u svého muže.
Já stále mám vztah s přítelem, ale čím dál tím víc, jak jej poznávám, nabývám přesvědčení, že on není ten pravý, že manžel je ten, který ke mně pasuje. Skvěle jsme se doplňovali. Čím je to déle, tím jsem přesvědčenější, že jsem manžela nikdy nepřestala milovat a miluji jej stále. Jsem ale moc hrdá, abych mu to řekla přímo. Přes sms bránu mu posílám milá slovíčka, aby nevěděl jistě, od koho jsou, ale přímo nemám odvahu.
Většinou komunikujeme jen kvůli synovi, jak se má a co dělá - někdy obšírněji, jindy úsečně.. Občas se komunikace zintenzivní, občas vymizí...
Máme úžasného pětiletého syna a strašně ráda bych, abychom všichni byli opět pohromadě a on měl krásné dětství. Moc ráda bych měla s manželem další miminko, které jsem předtím nechtěla. Nedovedu si představit, že bych jej měla s někým jiným.
Bojím se, že to nejde vrátit. Nemůžu manželovi říct, že ani po 10 letech, co jsme spolu byli, jsem s ním nezažila naplnění při milování, ani, že teď, když mě sponzoruje přítel, nepotřebuji jeho peníze a nechci ho kvůli nim - přesto přese všechno, bych chtěla přetočit zemi a vrátit čas zpět, abychom mohli s větší tolerancí a entuziazmem začít znovu...
Vlastně mi teď nic nechybí, zažívám orgasmy, ve finanční oblasti jsem zajištěná stejně nebo i lépe - JEN nebo PRÁVĚ mi chybí ON!

Odpověď

V partnerství se to stává poměrně často. Něco máme a nedoceníme to, něco nemáme, chceme to a děláme všechno, abychom to dostali, potom zjistíme, že to vůbec nestálo za vynaloženou námahu.
Vždycky, když uvízneme v nějaké časové smyčce a najednou děláme něco, co nás nebaví nebo co bychom dobrovolně, za jiných okolností, kdybychom k tomu nebyli přinucení, nedělali, dá se říct, že platíme vlastním životem. Většinou tomu, jehož vůli se podřizujeme. Snadno se stane, že nedoceníme poklad, vyhodíme nenapodobitelnou vzácnost, rozejdeme se s člověkem, který se nám zdál zbytečný a snadno získatelný a ovlivnitelný a najednou zjišťujeme, že na něm stála velká část naší šťastné existence. Proč se tak často podceňují lidé, kteří mají k sobě nejblíže? Nebo je to právě proto, že mají k sobě tak blízko? Možná se v mozku automaticky tvoří vazby typu, mám to doma = už to není tak vzácné. A když postoupíme ještě o jeden analytický krok hlouběji, nespočívá špatný odhad při oceňování čehokoliv i v tom, že sami sebe vidíme a odhadujeme nesprávně? Jednou se podceňujeme, jindy přeceňujeme? Každý člověk má jednu věc, která je pro něho absolutně nejvzácnější, je vzácnější než všechny peníze a zlato na světě a dokonce i vzácnější než láska a jakékoliv ideály, i kdyby byly sebevyšší a seberadostnější. Je to jeho tělo. Fungující, zdravé tělo je pro každého z nás alfou a omegou naší existence. Bez těla to prostě nejde, i kdybychom se snažili sebevíc. Bez těla bychom nedokázali ani někam přijít nebo dát o sobě vědět, to je snad jasné. Možná právě z toho důvodu je představa vlastní neexistence natolik děsivá, že si většina lidí ani nepřipouští možnost, že by mohli neexistovat, přičemž chátrání a konečná ztráta těla a samozřejmě i ducha a všech myšlenek a vzpomínek, které tvoří naši osobnost, je jediná nezměnitelná jistota, kterou na tomto světě máme. V tomto kontextu je zajímavé, jak se ke svému tělu chováme, jak se chováme k sobě a jak se chováme k lidem, kteří nám jsou nejbližší.
Každý člověk celý život něco hledá. Přitom samozřejmě najde spoustu jiných věcí, většinou těch, které původně nehledal. V partnerství hledáme to, co označujeme slovem protějšek. Je to zajímavé, protože většina z nás si myslí, že hledáme ideálního partnera, což je ovšem chiméra, postava z pohádek, hrdina z urban-legend, prostě něco, co zaručeně neexistuje. Vždycky když vykládám karty, tak místo ideální partner říkám, chlap, co po čase tolik nevadí. Důležité je, že každý hned ví, o čem je řeč.
Co ale hledáme, koho k sobě potřebujeme, když to není onen klasický ideální partner nebo klasická ideální partnerka? Zkuste se nad tím zamyslet. Jak se kdysi s nadšením stále dokola citoval klasický výrok, že na světě by byl ráj, kdyby všechny ženy byly vdané a všichni muži svobodní, potom se říkalo, že každá žena k sobě hledá inteligentního dřevorubce a v současnosti se dá říct, že ženy ať už podvědomě nebo vědomě hledají všechápající, hmotně zajištěné psychoanalytiky, jejichž koníčkem je domácnost a nakupování a muži si po svém boku představují atraktivní asistentku, trochu naivní, hodně obětavou a hlavně, nešetřící nekritickým obdivem, no a kdyby v ní dřímal ještě kousek začínající, ke všemu ochotné pornohvězdy, tak by snad už nebylo co řešit. Jenomže ono je to složitější. Náš život je nekončící dialog. Stále si klademe otázky a hledáme na ně odpovědi a současně odpovídáme na kladené otázky a pořád něco řešíme. Když budeme přemýšlet, co vlastně hledáme, přijdeme jednoho krásného dne na to, že každý z nás hledá sám sebe. Hledáme možnost žít a existovat v konstruktivní samotě. A partner nebo partnerka občas fungují jako zrcadlo. Všimněte si, kolik negativních vlastností, které mají naše drahé polovičky, jsme také kdysi měli. Ale už jsme je překonali. Nebo na tom úspěšně pracujeme. Lidové úsloví praví, nač rozbíjet zrcadlo, když je huba křivá? Stejně tak vždy stojí za zamyšlení, ve chvíli, kdy chcete někoho opustit nebo se chcete s někým rozejít, jestli se chcete rozejít s dotyčným člověkem nebo se jen nemůžete smířit s nějakou jeho vlastností nebo se situací, která je s ním spojená? Nevím, nevím, ale nebudu přece vyhazovat peníze do odpadkového koše, jen kvůli tomu, že se mi nelíbí jejich barva?

Co by na to asi řekl Jack? Jack byl náš přemýšlivý staford, který měl všechno na háku a navíc měl i na všechno svůj vlastní názor. Většinou stejný, jako já.
Jack: "Opinio multiplex, patria una, názory jsou různé, vlast jedna. Jako že se americký staford jmenuju."
 
A máme tady další zajímavý problém, možná si říkáte, jak to dělám, že to všechno stíhám, když jsem jen normální blbec z Holešovic, inu, asi na tom budete ještě o něco hůře, ale třeba by se s tím ještě dalo něco dělat.
 
Dotaz

Mám velký problém a už nevím, co bych měla dělat. Již více než rok mám staršího přítele, který je bohužel ženatý. Prostě se do mě zamiloval a já do něho taky. Bydlíme ve stejném městě a jeho žena se začala o nás dvou dovídat. Každou chvilku uděláme nějaký průser, o kterém se ona hned doví. Někdy přibližně v polovině října minulého roku se už natolik naštvala, že mi volala na mobil, dost mi vynadala a oznámila mi, že se kvůli mně bude rozvádět, ale jelikož je ona strašně nespolehlivá, tak zůstalo jen u slibů. Od té doby bylo u nich doma mnoho problémů a asi největší byl ten, když jsem před Vánocemi v jeho autě ztratila mobil a ona ho objevila, ještě ten den mu oznámila, že se po svátcích odstěhuje a taky, že mi mobil půjde vrátit osobně, samozřejmě třesky-plesky, zůstalo jen u slibů. Hned po Novém roce se od někoho dozvěděla že spolu spíme a oznámila mu, ať si rozmyslí, kdo odejde, jestli on nebo ona, on na to řekl, že kvůli jejich 13leté dceři nepůjde nikdo. I když on už měl plné zuby nafoukaných obličejů, které byly všude kolem něho. Všechny nás to nějak vzalo, já jsem se snažila být silná, abych podržela i jeho, ale nervy jsem už měla opravdu rozházené, ona prý vůbec nejedla a jednoho dne večer doma zkolabovala a on si do té doby myslel že ona ho prostě už nezajímá. Od té doby to ale už tak nevidí. Je to pro nás oba strašně těžké, protože bychom si moc přáli být opravdu spolu, vím, že se mnou by se špatně neměl, ale on prostě je už takový, že nechce ublížit ani mně, ani jí a hlavně nechce přijít o svou dceru. Poradno, možná ti připadám jako naivka, která si myslí, že se kvůli mně chlap rozvede, ale my se oba opravdu milujeme a moc bychom si to přáli a už nás štve to věčné schovávání. Já bych tě ráda touto cestou požádala o radu co mám udělat abych byla lepší než ona a abych si ho nějak vybojovala. Předem děkuji za tvou radu a doufám že se mi konečně poštěstí vybojovat si ho jen pro sebe?

Odpověď

Tohle bohužel vypadá tak, že si váš přítel hodlá udržovat dva vztahy a to tak dlouho, dokud to půjde. A není to kvůli tomu, že muž je lovec nebo rozsévač genů nebo že by to měl ve své biologické náplni práce, to všechno jsou hlouposti, je to prostě proto, že někteří muži jsou nerozhodní a hamižní a líní, bojí se o svůj majeteček, bojí se, aby nepřišli o svou dílničku ve sklepě, o krabici od bot, kde mají pečlivě uložený starý telefon, kožené opasky, sluneční brýle bez UV filtru a vzduchovací motorek k neexistujícímu akváriu (mohl by se jednou na něco hodit), bojí se, že by mohli přijít o příjemně vysezené místo na gauči před TV, kde se uvelebí a ostatní už ví, že se v tu chvíli stávají neoslovitelnými pány domu. Takový chlapák, kterému ke štěstí nechybí nic, co by si nemohl koupit, je hodně těžké, až nestravitelné sousto. Spíš by mě zajímala vaše motivace, proč jste si vybrala jako partnera muže, o kterém se od začátku dalo předpokládat, že své zázemí neopustí, to spíš vylákáte želvu, aby vyběhla ze svého krunýře. Možná je ve vás strach z navazování normálních kontaktů, proto jste raději zvolila tu nejkomplikovanější možnost. Trvalý klasický vztah se neuskuteční, ale příčina nebude oficiálně ve vás, ale v nešťastných okolnostech, které vám nepřály. Promyslete si všechno ještě jednou.
Dost mě zaujalo tvrzení, že kdyby dotyčný pán změnil partnerky nebo, když to řeknu možná blbě, ale snad výstižně, kdyby natrvalo přesedlal z jedné na druhou, že by kvůli tomu přišel o dceru. To je v tom kraji nějaký zvyk, že když si muž najde jinou ženu a opustí tu původní, že kvůli tomu musí obětovat dceru? Kdyby šlo o krále, v jehož království se zabydlel lehce deviantní drak, tak bych to chápal, ale v tomto případě mi to nějak nedochází. Spíše mi to připadá jako docela povedená výmluva. Stejně je docela zajímavé, že mužská fantazie se stále dokola točí kolem představy, že nemůže kvůli vedlejšímu vztahu opustit děti, které miluje, nemocnou manželku (rakovina, leukémie, bulimie, štítná žláza, psychická porucha, neuróza, možná i obezita či nadměrná kučeravost poškozených vlasů po neodborně provedené trvalé), těžce pohyblivou maminku, která potřebuje každý den převěsit záclony a závěsy na vysokých oknech nebo je dotyčný muž natolik zaměstnaný, že nemá čas kvůli práci (třeba v zahraničí nebo má práci, při které musí pořád cestovat). A přitom ve skutečnosti jde pořád jen o tu krabici s nářadím, na kterou je zvyklý, o místo v kuchyni, kde si dá pivo nebo kafe a může nerušeně spřádat plány o dobytí zeměkoule. Kdepak, holky, mužská psychika je natolik složitá, že se na ni s nějakým selským rozumem jen tak vyzrát nedá.
Co by na to asi řekl Jack? Jack byl náš staford, který často pronášel hlubokomyslná moudra, ale jak mu vepředu chyběly dva zuby, tak dost šumloval a když mluvíte latinsky a ještě k tomu šumlujete, tak se s většinou lidí prostě nedomluvíte.
Jack: "No, paní se ptala, jak by mohla pána přetáhnout, tedy nemyslím, čím by ho mohla přetáhnout, ale jestli by ho mohla pomyslně přetáhnout na svoji stranu. Moribus et forma conciliandus amor. Lásku vždy pomohou získat cudnost a půvabný zjev. Řekl to Ovidius a je možné, že v jeho době to skutečně platilo. Dnes už mnoho věcí neplatí, takže si můžete klidně do toho citátu dosadit místo amor tumor."

Dobrý den, Ravene,
výše uvedený článek mi poslala moje milenka, se kterou jsem prožil a prožívám naprosto totéž, co je zde uvedeno, tedy jako manžel, který nehodlá opustit rodinu kvůli tříleté dceři... Zamiloval jsem se do dívky, kterou znám velmi dlouho, prožili jsme spolu něco krásného a nezapomenutelného, ale v minulých dnech jsem náš vztah ukončil.
Píši Vám proto, že s Vašimi názory nesouhlasím. Nevím, zda jste se v takové situaci někdy sám ocitl, nevím pane Ravene, zda máte děti a pokud ano, zda Vám na nich záleží, protože opustit malé dítě kvůli sexu může jen absolutní sobec. Samozřejmě bych se svou milenkou byl šťastnější než v manželství, mohl bych si kdykoliv a kdekoliv užívat svobodného života, dělat si, co bych chtěl, ale po pravdě, Vás by netrápilo, že „tam někde“ je Vaše dcera, která Vás potřebuje, která si s Vámi chce hrát, která Vás vítá, když přijdete z práce „přišel táta“ a skočí Vám kolem krku, dcera která Vás miluje?! Nikdy bych nedopustil, aby se to malé sluníčko jakkoliv trápilo.
Vůbec to není o zázemí, majetečku, jak píšete, práci, atd... jsem velmi zaměstnaný člověk, vlastním tři firmy a není pro mě problém si třeba zítra koupit dům. Nebojím se toho, že bych měl opustit své „zázemí“... to si dokážu vybudovat během chvilky kdekoli jinde... klidně nechám manželce dům, který jsme spolu postavili, o tom to není... je to pouze a jedině o dceři... ona je to jediné, ale maximálně silné pouto a ne žádná výmluva, jak píšete.
A řeči typu: "Až bude velká, tak to pochopí," může vypustit jen někdo, kdo nad významem této věty vůbec nepřemýšlel... Moje spolužačka z VŠ má dětskou psychologickou poradnu a přál bych Vám vidět malé děti, které díky rozchodu rodičů, třeba dva roky nemluví, uzavřou se do sebe a odmítají okolí, existují i případy ztráty imunity... tak výrazně může rozchod narušit dětskou psychiku.
Takže, pane Ravene, prosím, važte slova, než něco takového napíšete.
S upřímným pozdravem XYZ
(jméno jsem z důvodu zachování anonymity změnil)

Odpověď

Hodně lidí nesouhlasí s mými názory, ale sami se bohužel často vyjadřují zmateně nebo nepřesně.
Píšete, že opustit malé dítě kvůli sexu může jen absolutní sobec.
Dost dobře nechápu, co může tato formulace znamenat? Pan XY opustil dítě kvůli sexu. Dává vám to smysl? Mně ne. Opustil manželku kvůli sexu. Opustil práci kvůli sexu. Opustil rodinu kvůli sexu. Vzdal se sexu kvůli sexu nebo - jako dítě jsem byl opuštěn kvůli sexu.
Žena, která se běžně označuje jako milenka, by se asi divila, kdyby od samého začátku věděla, že pro vás nepředstavuje osobnost či lidskou bytost, protože se právě zamilovává do muže, pro kterého představuje "sex". Zřejmě i ona byla něčí dcerou a je docela dobře možné, že ve vás, na začátku vztahu, viděla autoritu, podobnou autoritě otce. Jinými slovy, zcela určitě jste pro ni neznamenal "sex". Pokud myslela na sex, tak jedině v tom smyslu, že to byla jediná možnost, jak vás zaujmout. Na udržení vztahu samotný sex většinou nestačí. Ale o tom jsem psal už mnohokrát, že pokud manželka piští, opustil mě kvůli mladší nebo kvůli sexu nebo nadává na jinou ženu, že odlákala muže od rodiny, že je to absolutní pitomost. Pokud muž odchází od ženy, tak je to vždy jen a pouze díky ženě, od které odchází, málokdo má nervy na to, aby zůstal s hádavou semetrikou, která na něm visí jak pijavice, většinou to nespraví ani dcerka, která se dotyčnému po příchodu z práce domů vrhá kolem krku (tatínek přišel!).

Dále píšete, že samozřejmě byste byl se svou milenkou šťastnější než v manželství, protože byste si mohl kdykoliv a kdekoliv užívat svobodného života a mohl byste si dělat, co byste chtěl.

Pletete dvě časové nebo dvě významové roviny dohromady. Dokud jste v manželství, můžete si s milenkou užívat svobodného života, milenka vám do vašich rozhodnutí nemůže zasahovat jako vaše manželka, proto si můžete po boku milenky dělat, co chcete. Jakmile byste ale odešel od rodiny a z milenky by se stala stabilní partnerka nebo manželka, byl byste ve stejné situaci, z níž jste právě unikl. Pokud by váš vztah k ženě, kterou označujete jako milenka nebyl na mnohem vyšší úrovni, například byste si ji vzal skutečně jen kvůli sexu, získal byste v podstatě to samé, co byste ztratil. To je pro obchodníka špatná kalkulace, mnoho práce, žádná provize, nulový zisk.
Dobrý obchodník se co nejrychleji zbaví milenky, která se začne projevovat jako "manželka-manažerka". Milenka je proto milenkou, že je oddaná a nechá se sebou orat, tady by se dalo říct, že každý muž má v sobě něco z Přemysla Oráče.

Dále píšete, že byste nikdy nedopustil, aby se to malé sluníčko (čili dcerka) jakkoliv trápilo.

Je až zarážející, jak rozdílné vztahy máte ke své dceři a k manželce, která vám oblíbenou dceru porodila a k milence, k níž chováte jako ke spotřebnímu zboží. Ale je pravda, že člověk se může zamilovat i do svého auta. Jednou se stalo, že náhodný kolemjdoucí měl přihlouplou poznámku ohledně jednoho, u chodníku zaparkovaného auta a jeho majitel dotyčného kolemjdoucího bez diskuze odprásknul. Legálně drženou zbraní.
V roce 1982 jsem musel kvůli svým politickým názorům emigrovat do tehdejšího Západního Německa a musel jsem tady nechat manželku, několik milenek a také svou milovanou dceru, které bylo 6 let. Do té doby jsem se jí hodně věnoval, byla moje sluníčko, skákala mi po krku, když jsem přišel domů, s láskou jsem pro ni vyráběl hračky, například loutkové divadlo, se kterým jsme si dlouhé hodiny hráli, chodili jsme na návštěvy k Saudkům, kde si moje dcera Markéta hrávala se Saudkovou Berenikou, prostě havaj a já jsem už půl roku věděl, že budu muset odejít. Byl jsem antikomunistický a antisocialistický živel, který byl později v nepřítomnosti za své názory a konání odsouzený na dva roky, takže jsem měl volbu, rozloučit se s dcerou a jít za své politické názory a odmítnutí spolupráce s komoušema jít sednout nebo opustit dceru a tiše zmizet za hranicemi všedních dnů. Zvolil jsem druhou možnost. Měl jsem se všelijak a podivné pocity, že tam někde je moje dcera, která mě potřebuje, mě pronásledovaly mnoho let. Mezitím emigrovala moje již bývalá manželka i se současnou dcerou do Kanady a bylo definitivně rozhodnuto. Dnes nad tím často přemýšlím, jestli jsem udělal dobře, že jsem obětoval v neutuchajícím boji proti komunismu svou rodinu, když se dnes rozhlížím kolem sebe, tak si říkám, proboha, kvůli komu jsem tolik riskoval? A nakonec i všechno ztratil? Kvůli všem těm lidem, kteří mě dnes ani neznají a zbytek se mnou nesouhlasí?

Vůbec to není o zázemí, majetečku, jak píšete, práci, atd... jsem velmi zaměstnaný člověk, vlastním tři firmy a není pro mě problém si třeba zítra koupit dům.

Nikdo také neříká, že píši konkrétně o vás. Kdybych chtěl rejpat, tak bych se zeptal, co zajímavého jste koupil své poskytovatelce mimomanželského sexu? Nebo jste na ní šetřil? Když to budeme posuzovat přísně racionálně, tak jste dceru okrádal o čas, strávený s poskytovatelkou, poskytovatelku jste okrádal o mzdu, protože jsem si celkem jistý, že jste ji neplatil podle platných sazebníků exkluzivního eskortu a dost možná jste jí nasliboval něco, co jste později nesplnil.

Nebojím se toho že bych měl opustit své "zázemí"... to si dokážu vybudovat během chvilky kdekoli jinde... klidně nechám manželce dům, který jsme spolu postavili, o tom to není... je to pouze a jedině o dceři... ona je jediné, ale maximálně silné pouto a ne žádná výmluva, jak píšete.

Silná řeč, avšak žádný skutek. Víte, v tom je hrozně velký rozdíl, když si něco jen tak myslíte, i když jste o tom skálopevně přesvědčený - a když to skutečně uděláte. Já jsem to zažil už mnohokrát, že jsem si musel rychle a prakticky z ničeho vybudovat nové zázemí a musel jsem všechno stavět od absolutní nuly znovu, takže na rozdíl od vás, vím o čem je řeč. Čili si myslím, že byste do toho nešel, ani kdybyste žádnou dceru neměl.

A řeči typu: "Až bude velká, tak to pochopí," může vypustit jen někdo, kdo nad významem této věty vůbec nepřemýšlí...

To ani nevím, že to někdo řekl, takže nevím ani kdy a u jaké příležitosti, čili se k tomu nemohu vyjadřovat. Ve vašem případě bych spíše řekl, že i kdyby vám manželku unesli mimozemšťané nebo by se rozpustila ve vzduchu, prostě by tady najednou nebyla, tak by se vaše dcerka, určitě postavila proti vaší milence. Stále ale zůstává otázkou, proč jste do onoho mileneckého vztahu vlastně šel, když jste tohle všechno musel vědět od samého začátku, tedy i v ten okamžik, kdy jste nevinnou dívenku, pracovně označovanou jako "sex" povýšil na svou milenku.

Moje spolužačka z VŠ má dětskou psychologickou poradnu a přál bych Vám vidět malé děti, které díky rozchodu rodičů, třeba dva roky nemluví, uzavřou se do sebe a odmítají okolí, existují i případy ztráty imunity... tak výrazně může rozchod narušit dětskou psychiku.

Dojemné, ale z čistě vědeckého hlediska (a psychologie se přece téměř blíží vědě, pokud se nemýlím), existuje nějaký jednoznačný důkaz, že zmiňované děti tolik trpí skutečně pouze a jedině díky rozchodu rodičů? Nebo je v tom ještě něco jiného? Z vlastní zkušenosti (a moje praxe funguje daleko lépe než většina psychologických poraden) vím, že existují rozchody, po kterých si týrané dítě oddychne a je spokojené.

Takže pane Ravene, prosím, važte slova, než něco takového napíšete.

Nápodobně. Važte slova, než vůbec něco napíšete, raději to nechte těm, kteří skutečně mají co říct.

A návdavkem dvě atomovky:

Ahoj Ravene,
reaguji na poslední dopis od pana XY a na Váš komentář , týkající se rozchodu manželství a "opouštění dětí".
Píšu z pozice ženy samoživitelky, která má 16letou dceru a je 16 let rozvedená.
Poslouchám sama sebe, bez ohledu na řeči jiných a vždycky se mi to líbilo a líbí se mi ta rozhodnutí pořád. Když jsem byla těhotná, manžel se zamiloval do jiné ženy a přes jeho typicky mužské a zažité výmluvy, které tady často popisujete, jsem prožívala, v dnešní době, běžnou situaci. Scénu jsem udělala a pořádnou, prostor nabitý emocemi se dal krájet, ale vždycky jsem jeho milou brala jako rovnocennou ženu s city a svého muže jako plnohodnotného muže, zase s jeho emocemi. Takže jsem odešla s miminkem z domu a dále se s mužem setkávala a řešila život našeho děťátka. To malé stvoření rostlo do krásy s láskou k mamce i k taťkovi.
S mužem jsme se milovali a dali jsme si všechno, co jsme si dát mohli. Jsem otevřená a věděla jsem, že musím zkusit něco nového. Když jsme cítili, že jsme vyčerpaní z citů a žití, že společný život nás jen ničí a dělá z nás magory, promluvili jsme si, poslechli svá srdce a šli dál. Dcera je teď úžasná, má nás ráda stejně oba, umí hezky řešit i rozchody s chlapci, nechápe takové ty mstivé nadávky na bývalé partnery typu "ztratila jsem s ním svá nejkrásnější léta," či "on ji podvedl" nebo "to si nezasloužila" a podobně. S bývalým mužem nás spojilo navždy dítě a nešlo jen o výmluvu "přece neopustím své děti". Je to nádherná zodpovědnost, která vám přesně ocení svobodu a radost ze života. Dítě není hračka. Nelze ho svévolně tvarovat. Jedinou výchovou dítěte je být mu vzorem. Dítě převezme něco z energie kolem mě a já cítím obrovskou zodpovědnost pečovat o sebe, mít se ráda a ctít život.
Takže pánové podnikatelé, buďte se svou milovanou láskou, manželku materiálně zabezpečte, ať pohodlně nastartuje nový život, s dítětem choďte do lesa, krmte zvířátka a vyslechněte si jeho zážitky a pocity. Bude vás vidět mnohem raději, když přijdete domů rozjařený a spokojený jednou za týden, než když bude denně cítit vaše trápení a smutek. Vyberete si radostné dítě spokojeného táty nebo smutné a zmatené dítě rádoby zodpovědného otce?
S úctou k Vaší práci zdraví Monika

Dobrý podvečer,
velmi mně zaujal na Vašem webu úžasný mail od pána, jak tam skládá své poznatky ze šťastného života dcery, zdánlivě závislém na tom, aby 2 lidé, kteří se spolu necítí zrovna šťastně, ze sebe dělali šašky a zůstali spolu. Víte, já osobně jsem na místě právě toho dítěte, za které on mluví, bez ohledu, jak se ve skutečnosti dítě cítí (nic ve zlém). Pokaždé když někdo s vážnou tváří řekne, že spolu lidé musí z morálních, etických, odpovědných, slušných, ohleduplných, blablabla důvodů zůstat kvůli dítěti, totálně mě to vytočí. Osobně, jako dítě, které tohle absolvovalo, můžu říct pouze, že jsem NIKDY NEPOCHOPILA, PROČ SE MOJI RODIČE NEROZVEDLI. Nechápu to dodnes. Osobně si ale myslím (a mám na to právo, protože jsem mohla tento fenomén pozorovat zblízka), že jde o výmluvu pro vlastní neschopnost vyřešit si vztah (ať je jim zem lehká, ne, že by se nesnažili a ne, že bych je neměla ráda, ale jaksi jsem nedobrovolně sloužila jako hromosvod jejich nevyřčených problémů, které visely ve vzduchu jak těžké mračno). Ve svém velmi mladém věku jsem měla nastudováno, jak určitě žít nechci, měla jsem také celkem slušné trauma a možná dodnes mám problematický náhled na partnerské vztahy. Svého času jsem se do sebe uzavřela asi na 20 let, nikoliv pouze na 2 roky (imunitu bych do toho opravdu netahala).
Samozřejmě jsem v žádné psychologické poradně pro děti, zasažené rozvodem nebyla, ha ha, jelikož mí rodiče měli za to, že mi nic není, když spolu zůstali, že? To byl fór... no, ale paní kolegyně z VŠ, studovaná psycholožka, tím pádem takové děti v poradně nemá a to ať už někde existují, či nikoliv. Rodiče obvykle své děti nevodí k psycholožce s tím, že dítě trpí jejich špatným vztahem - logicky to vyloučí jako blbost, když spolu přece zůstali, aby dítě netrpělo. Kdyby se něco dělo, bude to jistě přikládáno pubertě, špatným kamarádům atd... Samozřejmě si stejně myslím, že by mi paní v poradně nepomohla, protože psychologům nevěřím, postrádám u nich nějaký další rozměr k tomu, aby vůbec pochopili, co se mnou je.
Takže pozdravuji pána XY a přeji mu hodně radosti ze života, ale bohužel mu z vlastní zkušenosti musím zkazit jeho jinak hodně přesvědčivou iluzi.

 

 
V neděli si Monica šikulka osobně vyzkoušela několik zajímavých atrakcí na Matějské pouti v Praze 7, na Výstavišti.
 
 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

https://www.facebook.com/raven.argoni

https://www.facebook.com/Raven-Argoni-449685995157461/

Další důležité informace najdete zde (stačí kliknout)

Dále vaší pozornosti doporučuji

http://www.blesk.cz/tag/raven-argoni/1

www.tarotgroup.cz

www.monicastar.cz

www.mcmag.cz

http://www.dobrakartarka.cz/