Sex vs. vztahy

Zde je jeden velmi zajímavý odkaz -
 
 
Je zde rozhovor z nočního Mikrofóra s mým strejdou (brácha mé matky) Jaroslavem Zaviačičem, o psaní na klávesnici, jak se říká "všemi deseti", i když k tomu vždy dodávám, že všemi deseti ve skutečnosti nepíše nikdo, naslepo se píše "všemi devíti", jeden palec se nepoužívá, což je docela zajímavé, že pro mozek je užitečnější rozhodnout se pro jeden "pracující" palec, než při psaní rozdělovat činnost mezi oba palce, podle toho, na který zrovna přijde řada, stačí, když si to vyzkoušíte a neříkám, že to pochopíte, ale vlastní prožitek je často užitečnější než "cesta pochopení". Jarek má docela zajímavé argumenty, proč je užitečné naučit se psát naslepo na klávesnici, já sám jsem se začal učit psát na stroji prakticky ve stejné době, jako on, to mě mohlo být tak nějak 12, plus mínus... Jarek je o 9 let starší, jeho rodiče mu koupili v té době nejlepší mechanický stroj značky Consul, aby měl na čem trénovat na závody, tak vždycky, když dotrénoval, učil jsem se zase já, naštěstí si toho v rodině nikdo nevšímal, tak jsem se naučil psát prakticky stejně rychle a možná ještě rychleji než Jarek a jak vidíte, tak píšu dodnes, aniž by si toho kdokoliv v naší rodině všimnul. Napsal jsem hromadu knih, publikací, článků a filmových scénářů a stačí, když se podíváte na tyto stránky - argoni.com - tak si možná ti přemýšlivější z vás řeknou, hm, jak to ten člověk může stihnout všechno napsat? Ano, správná odpověď zní, protože píši rychle, řekl bych, že hodně rychle. Sám sebe považuji za jednoho z nejrychleji píšících lidí na světě. Díky tomu mám bohužel občas trochu starosti s tím, že mi počítač nestačí, což mě při práci s počítadlem lehce stresuje.
Mám také svůj vlastní způsob výuky a cvičení na zrychlování reflexů, ale je to něco úplně jiného, než co dělá Jarek, ale nechci to tady porovnávat, jdu si svou cestou a nezajímám se o to, co dělají "závodníci - amatéři", stejně tak se Džarda nezajímá, co dělám já, neboli jak jsou na tom v současném digitálním světě profesionálové - copywriteři. Tedy možná zajímá, ale jen v tom smyslu, že šmíruje, má to tak trochu v povaze, já se o něho nezajímám vůbec.
 
Partnerství a sex
---------------------------------------------------------------
Je to historka, kterou občas dávám k dobru, protože je veselá. Přišel k nám na návštěvu mladý jogín, posadil se do jogínského lotosového sedu, zatvářil se zamyšleně a pronesl památnou větu: "Co je vlastně na tom sexu tak zajímavého, že o něm lidi pořád mluví?"
Nu, co k tomu dodat? Během svého života přijde i ten nejmenší mudrc na to, že v životě se setkáte s několika hezkými a příjemnými věcmi, které jsou hezké a příjemné prakticky pro každého, pokud zrovna netrpí poruchou osobnosti a které jsou hezké a příjemné samy od sebe, jejich existence si každý všimne a buď se je snaží přijmout nebo se jim snaží vyhnout (opět podle stupně rozkladu své vlastní osobnosti), ale nemůže je ani pochopit, ani vysvětlit, protože se nezakládají na žádných logických souvislostech a racionálně vysvětlit se nedají. Nikdo neví, v čem spočívá, z materiálního hlediska zřejmě nepatrný rozdíl mezi živou a neživou hmotou a co se vlastně děje v okamžiku umírání a ve chvíli, kdy nastane smrt. Nikdo neví, jak vznikají emoce a co je to láska. Víme, že neživá hmota se do nás s velkou pravděpodobností nezamiluje (čím a jak by se to také projevovalo?) a u člověka, který sám sebe považuje za tvora, na pomyslné biologické pyramidě nejvyššího, to probíhá tak, že to pozná citem. Ne rozumem. Citem. Jinými slovy, buď se mu něco líbí nebo ne, ale neumí vysvětlit proč se mu něco líbí a proč se mu něco nelíbí. Něco se dělá a něco se nedělá, něco je správné a něco není správné. Nejde to vysvětlit ani dokázat a všichni to přitom cítí tak nějak podobně, čili je to axiom. Nebo archetyp. Všichni víme, že a+b je to samé, jako b+a, alespoň co se týká výsledné velikosti, ale neumíme to matematicky dokázat, protože nic jednoduššího už neexistuje. Ale nemusíme si dělat starosti z toho, že něco neumíme vysvětlit, protože my vlastně neumíme vysvětlit vůbec nic. Daleko horší je, že v matrixu naší reality spoustu věcí odmítáme vidět. Ne, že je nevidíme nebo že je nemůžeme vidět, ale my je nevnímáme nebo je nechceme vnímat, přestože je vidíme. Nebo obojí, nechceme něco vidět, tak to nevidíme. Je to v podstatě horší, než realita ve filmu Matrix, protože podle nosné myšlenky filmového Matrixu, byli všichni mimo realitu, v nějakých líhních, kde se narodili, vyrostli a zemřeli a nikdy se nedostali ven, ale ve svých představách prožili svůj život v iluzorním digitálním světě, v jakési hře s počítačovými pravidly. Náš matrix je horší, až hrůznější v tom, že po ulicích chodí skuteční lidé ve 3D, z masa, kostí, krve, tkání a svalů, ale už dávno to nejsou takoví ti bystří lidé v renesančním slova smyslu nebo ve smyslu jisté psychosomatické aktivity lidí na přelomu 19. a 20. století, lidí zvídavých, akčních, hledajících své místo ve světě, do něhož se narodili – mysl dnešního člověka je zablokovaná ČÍMSI, on v podstatě nemyslí, není schopný rozumně uvažovat, samostatně diskutovat, nemá vlastní názory ani nápady, nevykazuje ani žádnou aktivitu mimo osnovy všeobecného dění. Milión lidí živoří v bídě a nedokáže se vzbouřit, milión lidí nemá peníze na dovolenou, nemá prachy ani na to, aby se pořádně a důstojně najedli, nemají na pořádné bydlení, ani na vlastní regeneraci a rekreaci a jedinou jejich aktivitou je, že si vycintávají pentli na fejsbuku. Ekonomika je podvod, náboženství je podvod, politika je podvod, jakékoliv tvrzení, že vás někdo někde zastupuje, je podvod, televize je podvod, rozhlas je podvod, zprávy jsou podvod a vrcholem nehoráznosti k tomu jsou ještě všechny řeči o demokracii a o tom jak jsme si všichni rovní. Kdyby se o mě skutečně kdokoliv, kdo je "nahoře" alespoň zajímal, tak bude vědět o mých potížích, bude vědět, v jakých podmínkách a jak žiju a pokud je skutečně "nahoře", tak by mi dokázal pomoct během několika minut. Protože se ale nic neděje, je na 100% jasné, že nikdo z těch, co jsou "nahoře" ani neví o tom, že existuji a komukoliv, kdo je "nahoře" visím u prdele jak zašlá onuce a to ještě tohle tvrzení považuji za dost odvážný eufemismus. Celá demokracie spočívá v tom, že za bolševika bych za podobné řeči šel na nucené práce do uranových dolů, zatímco dnes se nestane vůbec nic. Nejdříve máte pocit, že jste se dožili pokroku, ale po chvíli, kdy (zbytečně) řvete a (zbytečně) kopete do vypolstrovaných zdí gumové cely, zatímco psychiatrům, kteří vás tiše a beze slova monitorují, je jedno, co děláte a je jim jedno i jestli jste už dnes dostali nažrat, pochopíte, že horší už to asi nebude. Kafkovi hrdinové na tom ještě byli docela dobře, protože je aspoň někdo přišel zastřelit nebo utratit, ale vás si nikdo nebude všímat, ani kdybyste s pěnou u huby přeskakovali tam a zpátky hradní příkop. Jsme na konci evoluce, dál už cesta nevede.
Někdo mluví o nekonečné lidské blbosti, jiný o přenosech v myšlení, výsledek je stejný. Mladý muž se "zamyslí" a pronese výše uvedenou pitomost.
Každý žijící člověk potřebuje k tomu, aby ve svém životě ještě nějakou dobu pokračoval, vzduch, potravu a sex. Lidské myšlení je sexuální (jiným slovy polární, všechno automaticky rozdělujeme na plus a mínus). Jsme do velké míry ovládáni pudem sebezáchovy, takže se nikomu, kdo je relativně zdravý a normální, nechce umírat. Bylo by to nenormální. Když se mluví o jídle a o pití, tak vám také každý odsouhlasí (pokud se zrovna neživí pránou, i když to je taky donebe volající kokotina), že obé patří k základním lidským potřebám, ale jakmile se začne mluvit o sexu, názory se najednou různí a jejich škála je pestrá. Od názoru, že člověk je tvor sexuální, protože se projevuje sexuálně už před narozením a v dětství, před pubertou a v pubertě, po pubertě, v dospělosti, ve stáří, prostě tak, jak musí celý život dýchat, pít a jíst, musí se vyrovnávat s vrozenou potřebou sexu, až po názory hrůzné, zrůdné, patologické a přírodě odporující, třeba že sexualita je projev slabosti a zhýralosti a sex byl bohem stvořený pouze za účelem plození, takže duchovní páry musí svou sexualitu transformovat ve vyšší energie, přičemž sexuální půst a pohlavní abstinence vyživují ducha a jsou zdravé.
Zvláště američtí psychoterapeuté a poradci ve věcech partnerství jsou často v otázkách, týkajících se sexuality bezradní. Plýtvají košatými frázemi o všechápající lásce a duchovní sexualitě, která je součástí cesty k bohu, ale když se mají vyjádřit k naprosto běžným problémům, jakým je například frigidita žen středního věku nebo impotence u mužů, kteří jsou na vrcholu svých fyzických sil, popřípadě mají plácnout něco chytrého o dětské sexualitě, jsou v koncích. Otázky jako, patří sex do ideálního partnerství? nebo, je nezbytné slučovat v partnerství lásku a sex? jsou absolutně zcestné. O co jiného by šlo v partnerství a mezi zamilovanými, než o sex? To, co dva lidi k sobě nepřekonatelnou silou táhne ve chvílích, kdy k sobě cítí zamilovanost nebo lásku, je sex, nic jiného. Není to přátelství, ani společné zájmy (divadlo, kynologie, cyklistika), je to sex (tedy spíše gynekologie), onen zvláštní pocit, který zná každý, ale většinou jej máme spojený s pocitem viny nebo studu. Vynálezci církví byli na sex právem naštvaní, protože sex je natolik individuální záležitost, že jim kazil a stále kazí jakýkoliv církevní řád. O tantře se někdy mluví jako o náboženství sexu, ale tantra právě proto, že je o sexu, nemůže být náboženstvím. Sex nepotřebuje žádného zprostředkovatele, vzrušení a orgasmus si může a dokonce i musí prožít každý sám za sebe. Kněz jako prostředník ke spojení s pocitem pohlavního vzrušení, by působil v posteli jako zbytečný šašek. V tantře se mohly uplatnit fyzicky krásné kněžky, které svými nahými tanci rozněcovaly erotickou vášeň, což je opět z hlediska náboženství smutné, protože hierarchie je zde dána přírodou - fyzickou krásou a tím, po čem každý touží, protože je tak biologicky naprogramovaný. Nahý starý muž, byť v roli kněze, je v magii sexu postavou spíše komickou. Je celá řada důvodů, proč patriarchální, mužské církve sex absolutně nesnášely. Bohužel se jejich předpisy a doktríny stále ještě dotýkají dnešní výchovy a vnášejí do partnerství chaos. Není nijak neobvyklé, když se v partnerských poradnách a u sexuologů objevují mladé a středně staré páry, s takzvaným jednostranným problémem: žena je frigidní a muž je závislý na sexu. Skutečnost je taková, že nikdo nemůže být závislý na sexu, rozhodně ne víc, než je vrozené a přirozené. Spíše se člověk stane nepřirozeně závislým na jídle a na sladkostech nebo na mekáči, než by se stal nepřirozeně závislým na sexu. To, že musíme všichni dýchat, také nikdo nenazývá "závislost" a nechce, abychom se léčili.
A i kdybychom přirozenou touhu po sexu označili jako závislost, je důležité, že nikdy nikomu nevadila. Pokud má závislý dost sexu, je spokojený. Rozhodně tedy není závislost na sexu nějak nepříjemná, či bolestná, jako například podebraná pata, ani nebezpečná, jako třeba rakovina nebo alzheimer. Stejně tak by bylo hloupé považovat sexuální pud za nemoc nebo úchylku. Samozřejmě, když budu impotentní a budu sousedovi závidět jeho potenci, mohu o něm s pohrdáním mluvit jako o člověku, který je závislý na sexu. To je celkem pochopitelné, ale blbec budu v tomto případě já a ne on.
Frigidita u žen probíhá podle schématu, který jsme si v podstatě už mnohokrát popsali. Samozřejmě se odehrává v rámci boje o moc v partnerství, nedá se tedy posuzovat jako nemoc. Když má někdo nádor, tak ho má pořád, ať už je doma nebo v práci, neustále ho nosí s sebou, ve dne, v noci, neodloží ho ani na chvilku, ale žena, která je doma s manželem frigidní, se může na dovolené s milencem hezky rozehřát, jako kdyby svou frigiditu nechala doma, pověšenou na věšáku u dveří.
Pozor ale na to, že projev frigidity, neboli nechuti k sexu probíhá často paralelně na podvědomé i vědomé úrovni. Cílem je zvednout svou důležitost a přinutit toho druhého k poslušnosti. Sex přece může být také za odměnu, může být součástí výchovy typu cukr a bič.
Pokud je muž nešťastný nebo nespokojený, kvůli tomu, že najednou nemá sex s milovanou bytostí, ukáže se hraná frigidita jako účinná zbraň. A občas se tím i posiluje vztah, podobně jako se stálým cvičením a zatěžováním posiluje sval kulturistův. Průšvih ovšem nastane, když muž o sex nejeví zájem. Mnohokrát se stalo, že žena, která okatě nejevila zájem o sex se dala dohromady s mužem, který byl buď bisexuálně zaměřený nebo byl potenciální gay, ale ještě si to plně neuvědomoval a žena, kterou si vzal, to vůbec netušila. Ve vztahu nebyl žádný sex, ženě to zpočátku vyhovovalo, respektive to vyhovovalo jejímu podvědomí, protože došlo k mylné kalkulaci, že muž trpí, protože se zřejmě musí silou vůle ovládat, je tedy jen otázkou času, kdy se jeho vyčerpaná vůle zlomí a začne škemrat a žadonit o svůj příděl cukru. Jenomže muž se nezlomil, stále byl veselý, milý a společenský a o sex nejevil vůbec žádný zájem. Sexuální pud se ale nenechá nadlouho obalamutit ani rafinovaným podvědomím. To, co se zpočátku zdá jako legrace, se časem změní v muka. Nakonec to byla žena, která se zlomila a žebrala o pohlavní styk a když muž nadále s úsměvem odmítal, musela se uchýlit k masturbaci. Což samozřejmě byla totální prohra, protože to mělo dopadnout naopak. Výsledkem nebyla jen "frigidita", ale i migréna, úporné bolesti hlavy, které se dostavily hned poté, když žena dosáhla manuálně orgasmu. Houževnatý bojovník se ovšem jen tak lehce nevzdává, proto se na scéně u dotyčné dvojice brzy objevily nám už známé jevy, související s potlačovanou obsesí - nutkavé uklízení, nakupování a pojídání silných léčiv.
Vztah je vždy založený na sexu. Pokud se dva, kteří do vztahu vstupují, mohou bez větších potíží domluvit v oblasti sexuality, je všechno nebo téměř všechno v pořádku. Pokud se v oblasti sexuality nemohou domluvit, například nastane výše zmíněný jednostranný problém, jeden sex chce, druhý ho odmítá - je konec vztahu. S tím se musíte smířit, všechno má svůj začátek i konec, každá hostina i sebevětší pitka jednou skončí, stejně tak jednou skončí téměř každý vztah. Jistě se mohou vyskytovat výjimky, vztahy, které sexuálně fungují třeba patnáct, dvacet let, proč ne, ale stále platí pravidlo, nespokojenost se sexem v partnerství = nespokojenost s partnerstvím. Většinou je lepší co nejrychleji odejít a hledat štěstí jinde. Až budete kalkulovat na smrtelné posteli, že jste přece jen měli asi raději odejít, bude už pozdě.

V novodobém matrixu, v zemi, kde vládne Řád ekonomického otroctví, jsou dvě skupiny lidí – první je nepočetná skupina upírů, kteří jsou schopní z vás během několika minut vysát všechny příjmy nebo na vás poslat exekutory, popřípadě vás přinutí žebrat o sociální dávky nebo škemrat o insolvenci nebo vyhlášení osobního bankrotu. Upír je zdatný, silný, dobře krmený, pravidelně každý rok jezdí na dovolené buď do Karibiku, do Los Angeles, nebo si jen tak mezi řečí zaletí do Dubaje, na Sri Lanku, do Egypta, na Maledivi či Seychely, můžete jej vídat v televizi, kde vám ochotně vysvětlí, proč on je ten chytrý a zodpovědný a vy jste ti blbí a nezodpovědní. Upíři mívají jeden ze svých baráků na venkově, u Prahy a několik bytů v Praze a jsou většinou nedostižní a nebudou se s vámi o vašich problémem bavit, přestože v televizi budou mít plnou hubu frází o tom, jak jim ležíte na srdci a co se pro vás všechno chystají dělat, ale jak jsme si už vysvětlili, neležíte jim na srdci, ale visíte u prdele. Vše lze vidět, stačí otevřít oči a začít je používat. To ale většina z druhé, daleko početnější skupiny lidí, kterým se říká zombíci, neumí. Zombík se umí pohybovat, umí přecházet na zelenou, umí používat dopravní prostředky a to hlavně proto, aby se mohl na předvolání od upírů kamkoliv včas dostavit. Zombík si umí nakoupit v supermarketu, umí tiše hudrat nad vysokými cenami, umí venčit psa (upíři psy nevenčí), potom umí zombík trefit do hospody, kde s ostatními zombíky tlachá o pitomostech a pije pivo (upíři do hospod nechodí) nebo jde s ostatními zombíky zhlédnout filmovou novinku (upíři do kin nechodí, pokud ano, tak jedině na filmy, v nichž hrají nebo které sami natočili), možnost, že by se setkal zombík s upírem je krajně nepravděpodobná, oba druhy mají svá označkovaná teritoria a pokud se dostane zombík na území upírů, dostane takovou čočku, že už to podruhé neopakuje. Naopak to neplatí, zombíci jsou naprogramováni tak, aby upíry všude vítali a zvali dál, ale stává se to jen výjimečně, ve skutečnosti není důvod, proč by měl být upír zvědavý na "život a dílo" nějakého zombíka. Upír zavítá mezi zombíky v rámci předvolební kampaně nebo když jde zkontrolovat území, které mají zombíci v pronájmu, ale není zvědavý na zombíkovy názory a stížnosti. Není k tomu důvod. Zombíkovým snem je stát se upírem, upírovou noční můrou je sen nebo představa, že se stal zombíkem. V tom je asi ten hlavní problém, který činí současný a evolučně zřejmě nejvyspělejší matrix neporazitelným.
 
 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

https://www.facebook.com/raven.argoni

https://www.facebook.com/Raven-Argoni-449685995157461/

Další důležité informace najdete zde (stačí kliknout)

Dále vaší pozornosti doporučuji

http://www.blesk.cz/tag/raven-argoni/1

www.tarotgroup.cz

www.monicastar.cz

www.mcmag.cz

http://www.dobrakartarka.cz/