Sex vs. vztahy

 
Může být šťastný vojín s generálem na opuštěném ostrově?
 - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Řekli jsme si, že v každém partnerství se dříve nebo později vyskytnou prvky násilí a boje. Jinak to ani není možné, protože jednou zákonitě musí dojít ke střetu zájmů. Je jedno, jestli se pod jednou střechou nebo na jednom smetišti nacházají dva kohouti nebo se na jednom ostrově ocitnou dva osvícenci, kteří prošli tvrdou demokratickou výchovou nebo srostlá siamská dvojčata, která by už na sebe mohla být zvyklá, jednou se bude muset vůle jednoho podvolit vůli druhého.
Sejdou-li se stejně silní jedinci, kteří mají na ostatní podobný vliv a srovnatelné příjmy, bude boj delší a do jisté míry i vyrovnaný. Pořád ale mluvíme o situaci, srovnatelnou s kostkou, balancující na jedné ze svých hran. Je otázkou náhody, Štěstěny či Fortuny, na kterou stranu kostka padne, ale jakmile padne, vyvíjí se další situace podle rčení o vržených kostkách - jeden začne ovládat druhého. Bystrý lid si už dávno všiml, že je to většinou žena, která se po letech nelítostných bojů pevně chopí otěží a práskne ne do koní, ale do svého dosud jakž takž respektovaného partnera. Vtipně se tomu říká, že manžel je hlava rodiny, ale manželka je krk, který tou hlavou kroutí. Manželka už není polovina, ale „lepší polovina“ a každý názor mužského partnera je volovina.
Samozřejmě jsou i výjimky, kdy začne vládnout muž (viz instrukce k modelu „Jan Saudek“), nás teď ale nezajímá, jestli je to spravedlivé nebo ne a jestli by nebylo lepší, kdyby v partnerství vládli oba najednou - určitě by se dal pro takové dvojice sestrojit třeba automobil se dvěmi volanty... nebo si myslíte, že je to nesmysl? Nicméně, v tento moment nás zajímá něco jiného. Jak vládnout, aby nám to co nejdéle vydrželo? Vzpomeňte na Alexandra Velikého, který dobyl téměř celý známý svět, ale nedožil se ani polovičního věku, na který měl podle statistiky nárok. Vzpomeňte na Césara, který byl úplně nahoře, ověnčený vavříny a slávou, když ho zapíchli jak vepříka. Vzpomeňte na Kleopatru... a celou řadu dalších, kterým se podařilo dostat se nahoru, chopit se moci, stručně si zavládnout a krátce nato o všechno přijít.
Základní esoterní pravidlo zní - jak nahoře, tak dole. Jak nad vodou, tak pod vodou. A možná i za vodou.
Proto můžeme vztah dvou, navzájem se milujících lidí směle přirovnat k takovým fenoménům, jako je vyhlazovací válka, genocida, zápas ve volném stylu nebo rvačka na nože, srážka dvou vlaků nebo dvou vlkodlaků, výslech s použitím útrpného práva, souboj dvou politických stran nebo nelítostná bitka s použitím všech zbraní.
Jeden zvítězí a od té chvíle má právo rozhodovat. Tak nějak by mohla být definována revoluce, puč nebo politický převrat. Je pravda, že stejně, jako se děti ve škole neučí „jak zvládnout partnerství“, neučí se ani „jak vládnout“ nebo „jak ovládat ty druhé“. Je to vysoké umění. Ve škole jsme se podprahově naučili jednu hodně nebezpečnou věc - nevidět jev, který existuje. Nevidět prolitou krev. Ano, naučili jsme se přehlížet hromadu věcí, které kolem nás existují jako naprosto normální stavební kameny běžné reality. My je ale nevidíme, protože nezapadají do osnov školních vědomostí. Pokud jsme přinuceni vzít jejich existenci na vědomí, tak nám připadají nenormální, nepatřičné, sobecké, úchylné, nesprávné, odsouzeníhodné. Většinou se problém „neviděného“ točí kolem vztahů a hierarchie mezi lidmi a samozřejmě i kolem sexu.
Školní osnovy sestavoval buď člověk hodně omezený nebo neobyčejně mazaný. Pokud to autor osnov myslel vážně, byl omezený, ale pokud chtěl, aby se nová generace zahltila nesmysly, nic praktického se nenaučila a stala se z ní lehce ovladatelná, nemyslící, maximálně tak nenáročně pseudofilozofující homogenní masa, něco jako tatarský biftek bez vlastních názorů a praktických zkušeností, tak se mu to dokonale povedlo. V následujícím vzpomínkovém videu z minulého roku je zmínka o zajímavém filmu režisérky Silvie Gregorové Poklad. Byli jsme na avizované a velmi povedené preméře a samozřejmě si tento film žije svým životem i letos - a možná, o což se nyní snažíme, bude mít i svého bratříčka.
 

A nyní se přenesme do vztahu, kde se právě jeden ujal velení a druhý se učí přijímat roli podřízeného. Moc nad druhým člověkem je zvláštní, opojný pocit. Domnívám se, že je to právě pocit neomezené moci, co dokáže udělat ze středně nebezpečného psychopata šíleného sériového vraha. Téměř každý sériový vrah prochází typickým výchovným schématem - na počátku stojí nábožensky založená, většinou katolicky úchylná přísná matka, asexuální výchova, poznání omamného vzrušení při mučení a zabíjení menších zvířat (myši, žáby, kočky, psi), potom přijde nápad pustit se na dráhu vědce, který oficiálně dělá pokusy na zvířatech (někdy také na lidech) nebo si zkusit, jaké to je, když si uloví svou první lidskou oběť, kterou týrá a nakonec zabije.
Moc je jako droga nebo jako řízný sexuální zážitek pro někoho, kdo dlouho žádný sex neměl. Člověk omámený mocí nemyslí, neuvažuje - a dělá chyby. Jistě znáte historku o Zlaté rybce, i když tam nebyla hlavní postava Zlatá rybka, ale nenasytná dominantní baba, která chtěla pořád víc a víc až nakonec neměla nic, rovněž jste možná slyšeli historky o nenasytném chovateli, který chtěl docílit co největších zisků při dojení mléka, až jednoho krásného dne utrhl krávě vemeno nebo o šetrném majiteli dvou koní, který koňům stále nenápadně snižoval množství krmiva, až mu oba koně chcípli, to všechno jsou poučné historky, které se od uší naslouchajících odrážejí jako hrách od příslovečné zdi. Společným jmenovatelem všech těchto historek je nenasytnost dominantní osobností - a to je přesně to, na co si musíte dávat pozor, ať už někomu podléháte nebo mu vládnete.
Co se stane, když dáváte rozkazy a ten druhý je plní - snadno se necháte svést k přesvědčení, že můžete dávat stále více rozkazů, ale ten druhý, který se je snaží plnit, se brzy dostane na stresovou hranici - nastane zahlcení systému. Jakmile dáváte více příkazů, než je druhý schopen splnit, přijde krize, nespokojenost, nechutenství a panické nebo stresové reakce. Vám se zdá, že ten druhý bojkotuje vaši vůli, zatímco ten druhý si myslí (většinou oprávněně), že jste se zbláznili.
Možná jste si tohoto jevu všimli u svých známých nebo příbuzných. Studoval jsem tento jev u našeho dědy a babičky. Babička seděla za stolem a křičela: „Jirkó!!“
„Co je?“
„Pojď sem!“
„Co je? Co potřebuješ?“
„No, pojď sem!“
„Tak co je? Hoří nebo co?“
„Podej mi ten hrnek!“
„To si ho nemůžeš podat sama?“
“Nekecej a podej mi ho.“
A takhle to šlo od rána do večera. Rozkazování v sobě skrývá jedno velké nebezpečí. Nejen že nic neušetříte, ale začnete sami sobě škodit. Svalová práce totiž vyžaduje daleko méně energie než práce nervová a mozková. Ten, kdo se snaží druhého přimět k nějakému výkonu, musí vydat rozkaz, musí zkontrolovat, jestli byl rozkaz splněný, musí plánovat další rozkaz a další kontrolu a to všechno dohromady je energeticky více náročné, než pouhé uposlechnutí a vykonání rozkazu.
Paradoxně je tedy energeticky lepší jít a podat si hrnek sám, než o to někoho žádat nebo to někomu rozkázat. Z toho plyne jedno zásadní pravidlo, důležité nejen pro duševní, ale i pro tělesné zdraví - udělejte si všechno, co můžete sami. Budete si tak udržovat svou vlastní nezávislost a současně svého partnera nebo partnerku povedete k tomu, aby se stali závislými na vás.
Podle staročínského I Ťingu, ten, kdo je měkký, poddajný, závislý, flexibilní, téměř submisivní, vždy zvítězí nad tím, kdo je tvrdý, tuhý, dominantní, nepřizpůsobivý. Jedno ze zlatých pravidel kung-fu praví, že zvítězíš, když budeš tvrdý jako ocel a současně měkký jako bavlna.
Člověk se tedy musí umět alespoň občas přizpůsobit, nikdy nesmí být jednostranný. Za to, že někdo vládne, popřípadě šikanuje druhé, platí svým životem. Proto se čínský císař nemohl nikdy stát nesmrtelným, ani kdyby stokrát chtěl a i kdyby si na svůj dvůr pozval ty nejlepší mudrce a třeba i vědce, cvičitele a meditátory z celé Číny. 
Babička se nakonec uporoučela k smrti, na sklonku života i málo spala, měla strach, že když usne, nebude mít věci pod kontrolou, zatímco děda byl pouhý vykonavatel, nad ničím si hlavu nelámal a babičku přežil o více než deset let. Babička se dožila průměrného věku pro babičky - 77 let a děda to dotáhl na devadesátku, přestože průměrný věk u mužů je 70.
Skutečné a pravdivé údaje o průměrném věku u mužů a u žen se nedají „vygůglit“, ani se je nedovíte na internetu, ale stačí zajít do jakékoliv banky a zeptat se na podmínky žádosti o půjčku.
 
A opět jsou zde střípky vzpomínek na nedávnou minulost.
 
 
Premiéra filmu Poklad, která nádherně proběhla loni v září, ale pozor, na filmu se dá stále ještě pracovat, je možné jej převést například do celovečerní podoby, proč ne? A věřte mi, že práce na filmech je zajímavá, vzrušující, přínosná a povznášející. Nikde jinde nepoznáte lidi tak, jako při natáčení filmu. Čím delšího, tím lepšího.
 
 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

https://www.facebook.com/raven.argoni

https://www.facebook.com/Raven-Argoni-449685995157461/

Další důležité informace najdete zde (stačí kliknout)

Dále vaší pozornosti doporučuji

http://www.blesk.cz/tag/raven-argoni/1

www.tarotgroup.cz

www.monicastar.cz

www.mcmag.cz

http://www.dobrakartarka.cz/