Sex vs. vztahy

 
Dobrý den!
Vdávala jsem se z lásky a vztahu jsem věřila. Chodili jsme spolu 14 dnů před jeho vojnou a pak si celou dobu dopisovali a navštěvovali se. Než přišel z vojny, na podzim,  zemřel mi v květnu otec – nečekaně. Byla jsem z toho naprosto zničená, neboť jsem ho moc milovala. Mamka zemřela, když mi bylo 14 let, ale nikdy jsme si nerozuměly. Pořád mě jen komandovala, něco nařizovala a zakazovala. Mám ještě dva bratry. Když otec zemřel, ten starší byl už ženatý a doma nebydlel. Mladšímu bylo 17 let. Jelikož mě bylo tehdy 21 let, zažádala jsem o opatrovnictví bratra, aby ho nedali do děcáku. Když přišel můj partner z vojny, brzy se ke mně nastěhoval a já jsem otěhotněla. Ale nevadilo mi to, protože jsem si myslela, že prožiji pohádkový život.
Jenže do půl roku po svatbě jsem vystřízlivěla, spadly mi z nosu růžové brýle a zjistila jsem, co že mi to osud poslal do cesty. Jedno dítě jsem čekala a jedno jsem měla doma. Velké dítě v dospělém těle. Které je nezodpovědné a potřebuje maminku, která se o něho bude starat a ono si bude dělat, co chce. Tak, jako doma. To jsem zjistila až později, že doma byl mazlíček maminky, která mu jen podstrojovala a všechno dovolila. Vlastně jsme se začali poznávat až v manželství a to byla ta největší chyba, kterou jsem udělala. Přesto jsem naivně dál věřila, že se změní, naučí se být zodpovědný a postará se o rodinu, tak jak by to měl jako chlap udělat. Jenže jemu se nic měnit nechtělo. O všechno jsem se starala já a jemu to náramně vyhovovalo. Zlom přišel v době, kdy se rozhodl jet na dovolenou k moři - bez nás – hlavně tedy beze mě. Každou dovolenou jsem zařizovala sama, šetřila na ni, a když jsem nenašetřila, tak se nikam nejelo. On peníze vydělat neuměl, žili jsme jak se říká "z ruky do huby". U moře jsem nikdy nebyla a snila o tom, že tam někdy spolu pojedeme. Ale on si jel sám, vlastně na úkor rodiny – to mě hodně sebralo. Netušila jsem, jak je sobecký a jak málo mu na nás záleželo. Bylo mi, jakoby mě opustil. Vykašlal se na mě. Moje láska se vytratila, jako mávnutím kouzelného proutku. Byla jsem zrazená, zničená, na dně. A začaly potíže. Prostě to mezi námi skončilo. Nemluvila jsem s ním asi půl roku a on dělal jako, že se nic neděje.
Tehdy jsem poprvé začala uvažovat o rozvodu. Jenže jsem se bála, že to nezvládnu s dětmi, domem, se samotou. Byla jsem příliš slabá na to, abych to udělala.
V této, pro mě dost těžké době se objevil na scéně nový muž. Ze "zakázané zóny". Kolega z práce. On ženatý - já vdaná. Rozuměli jsme si už dříve, byli jsme "kámoši", ale mě se líbil, byl pro mě víc, než kamarád.
Pak přišel jeden vánoční večírek, bylo trochu upito a já ho svedla. Neplánovali jsme to ani jeden – bylo to nečekané. Ale krásné. Jako protiklad k tomu, co jsem zažívala doma. Intenzivně to trvalo asi jen půl roku, ale pak přišel opět firemní večírek a on si klidně nechal sedat na klín jinou kolegyni a mě odháněl. Tak jsem si řekla, jestli jsem si náhodou nenašla to samé, co mám doma a začala uvažovat o tom, na kolik mu na mně vlastně záleží. A protože jsem povaha vznětlivá, udělala  jsem radikální konec. Ale stejně jsem byla zamilovaná. Uvědomila jsem si, že jsem to zničila díky své žárlivosti. Jenže já když miluji, tak žárlím. Zvláštní je, že jsem nežárlila na jeho manželku, ale tu jsem neznala, tak jakoby neexistovala. Prostě jsem si to s ním užívala a nemyslela na nic jiného. Ale když jsem ho pak viděla s jinou, vjela do mě zlost a žárlivost. On se tomu zasmál a asi ho i potěšilo, že na něho žárlím, ale to bylo všechno. Prostě to vzal tak, že jsme se rozešli. Nejspíš mu na mně taky moc nezáleželo a asi byl rád, že se mně zbavil a že nebude mít kvůli mně problémy doma.
Jenže pro mě to neskončilo. Prožívala jsem dvojí život. Doma jsem to urovnala – problémy jsem vždycky urovnávala já, protože nemám ráda hádky a zbytečné dusno, tak se to zahrálo do ztracena. Byly tu děti a někdo se o ně  musel starat. A když je člověk v jednom kole, ani nevidí, jak ten čas běží. Ale ve mně se prohlubovala propast mezi mnou a manželem. Zřejmě i proto, že mou lásku k manželovi nahradila láska ke kolegovi.
A pak přišel únor (táhlo se to takhle 4 roky) a já měla v práci dost velký problém s kolegou, se kterým jsem v té době seděla. Prostě na mě zničehonic vyjel a vynadal mi – nic jsem nechápala. On byl v práci nespokojený, ale já ano (možná i díky svému "milému" kolegovi). A to ho zřejmě štvalo.
Byla jsem z toho dost špatná, tak jsem si postěžovala manželovi. On ale, místo, aby mně jako manžel a partner podržel, naopak mě slovně tak "dokopal", že jsem nebyla schopná slova. Člověk, o kterého se starám snad víc, než o vlastní děti, by mi měl pomáhat a rozumět mi, ale on mi nejspíš taky záviděl, že je mi v práci dobře. Odstěhovala jsem se z ložnice do obyváku a do roka jsem požádala o rozvod.
Přestala jsem mu vařit, prát, starat se o něho. On mi na oplátku přestal dávat jakékoli finance. O děti jsem se starala já, takže lednička byla plná a on se neostýchal jíst z "našeho". Půl roku trvalo, než přišlo k soudu, jelikož jsme se nedokázali domluvit. Nešlo o děti, ty on nechtěl, ale o majetek, neboť když si mě bral, byl náramně spokojený a nosil se jako páv, jakou si našel nevěstu, která donesla do manželství věno, jako je barák a pozemek. Nestačil se pak divit, když se dozvěděl, že dům je dědictví po otci a že když přišel ke mně s taškou, kde měl kartáček na zuby, ponožky a pyžamo, že s tím taky odejde. A to se mu nelíbilo. Takže jsem musela požádat o rozvod soudní cestou. Trvalo to asi půl roku, než se náš soud konečně odhodlal k přelíčení a vyměřil mu částku, kterou mi má přispívat na děti. Ta se mu taky nelíbila, neboť byla o 200 Kč vyšší než byl ochoten přispívat. Tak se odvolal. Odvolání a vyjádření od krajského soudu trvalo další půlrok, pak to opět leželo na našem soudu půl roku. Poté se vyjádřili, že musí platit tu částku, kterou mu soud určil (3.200 Kč na dvě děti). Rozvodové řízení pak proběhlo už rychle, za dalšího půl roku – to jsou celkem dva roky. Po celou tu dobu bydlel v mém domě, neplatil mi ani korunu na bydlení. Když jsem podala na něho kvůli tomu žalobu, přišlo mi od soudu, že musím nejprve zaplatit částku 6.000 Kč, jinak líčení nebude. Tehdy jsem neměla peníze, protože než mu určil soud kolik má přispívat na děti, nedával mi nic a ještě jsem ho musela živit, takže mi nezbylo, než žalobu stáhnout.
Nakonec nás ale konečně, po dvou letech rozvedli a on musel chtě-nechtě zvednout kotvy. A mně se neskutečně ulevilo. Spadl mi velikááááánský kámen ze srdce. Ubylo mi hodně povinností. Naše výdaje na domácnost se snížily o jednu třetinu, ačkoli syn měl už 17 a dcera 15.
Takže všem ženám, které se bojí rozvodu, chci vzkázat, že je to opravdu hrozné, není to žádná procházka růžovým sadem, ale za tu úlevu a pocit svobody na konci to opravdu stojí.
Přesto všechno se svého nároku na finanční podíl z baráku nevzdává a podává na mně žalobu o majetkové vyrovnání na 300.000 Kč, neboť si myslí, že v tom domě udělal spoustu práce. V chodbě třeba vyměnil žárovku. Ale soudy mají stále dost času.
Po rozvodu jsem si našla novou práci – lépe placenou – zatím na tom ještě nejsme finančně moc dobře, protože ještě stále splácím půjčky z manželství, ale jednou to skončí a já věřím, že nám bude moc dobře. Taky se vše ještě učím, takže nemůžu čekat žádné prémie.
No a k té mé lásce – nemůžu říci bývalé, neboť ho ještě stále mám ráda. Už nejsem zamilovaná, vím, že má taky své chyby, ale ta láska k němu mně držela nad vodou po celou dobu rozvodu a já jsem vděčná, že mi ho osud poslal do cesty. Musím říct, že ve mně byla naděje, že jednou budu s ním, neboť mi vyhovoval po všech stránkách. Taky jsem si jeden čas myslela, že až se rozvedu, že třeba udělá totéž a budeme spolu. Ale takové romantické příběhy se odehrávají jen v televizi nebo v románech.
Skutečnost je jiná. Zůstal ve firmě, kde jsme pracovali, akorát přešel na mé místo, kde se podřizuje šéfové, která nic nedělá, jen své povinnosti háže na druhé – proto jsem taky odešla.
Vlastně se mi teď už vůbec neozývá – možná má strach, abych ho zase nesváděla – ale spíš už o mně nemá zájem. Vybral si život, který mu snad vyhovuje. Já mám spíše pocit, když ho občas vidím, že je mrtvý už za živa. Vypadá tak na 110 let. Vybral si sám a já mu nemůžu říkat, co má dělat. To by bylo stejné jako v manželství.
Teď už je jen moje krásná vzpomínka. Sen se skončil a já se musím smířit s tím, že s ním nikdy nebudu. Možná bychom si dnes už ani nevyhovovali, já jsem už jiná - svobodná a vyrovnaná s rozvodem. On by se musel se svým rozvodem teprve vyrovnávat a kdoví jestli by se z toho někdy dostal. Každého to poznamená, ať už v dobrém nebo ve zlém. A hlavně jsem s ním nikdy nežila v opravdovém vztahu, myslím, že jsem byla celé ty roky zamilovaná spíše do snu o něm.
Ale nechci zůstat sama. Jenže se bojím se z někým seznámit. Jsem hrozně nedůvěřivá. Jako bych se chlapů bála. A oni to zřejmě vycítí a proto se kolem mě nikdo netočí. Jen samí ženatí, kteří si myslí, že si mohou užít a zase zmizet.
Potřebuji lásku ke svému životu. Bez ní můj život nemá cenu. A i když jsem hledala nějakou náhradu, nenašla jsem nic, co by se vyrovnalo pocitu mít někoho rád.
Snad Vás to moc neunavilo. Možná je to trochu zmatené, ale nejsem žádná spisovatelka. Poraďte mi prosím, co bych mohla teď dělat?
 
Odpověď

Jste statečná žena. Myslím si, že by se podle vašeho příběhu dal natočit film. Je v něm mnoho silných psychologických momentů, které by měly být dostatečným varováním pro všechny, kteří hledají štěstí na zaminovaném poli partnerských vztahů. Především - když jste začala chodit s vaším budoucím  manželem, špatně jste odhadla míru jeho nezodpovědnosti a nesamostatnosti. Závislost na mamince, která se dá delší čas jen špatně maskovat, měla být dostatečně varovným znamením. Jeho nastěhování do vašeho domu představuje další osudové zaškobrtnutí, protože vždy by mělo být jasné, kdo u koho a za jakých podmínek bydlí. Nejlepší možnost je samozřejmě ta, že každý má svůj vlastní byt, svoji práci, oba jsou finančně nezávislí a v rámci svého vztahu se mohou navzájem zvesela navštěvovat, když k tomu budou mít oba chuť, třeba až do ztráty vědomí. V případě rozchodu není problém popadnout svůj ručník, bačkory, kartáček na zuby, inzulin a zmizet. Pokud oba bydlí ve společném bytě nebo společném domě, visí ve vzduchu v případě dělení majetku vágní hrozba v podobě ideální půlky. Ideální půlka je často děsivější než příslovečný Damoklův meč. V případě, kdy bydlí jeden u druhého, tak je pro majitele bytu nebo domu lepší, když se nežení či nevdává a nenechá se od milované (ideální) poloviny dotlačit k tomu, aby jí podepsal(a) souhlas k trvalému pobytu. Zní to možná drsně, ale nemluvím o ničem jiném, než o životě. Další diskutabilní věcí je navázání intimního vztahu s ženatým kolegou z práce. Na pracovní kolegy se z hlediska emocionálních vztahů skutečně vyplatí dívat jako na lidi ze zakázané zóny. A poslední v mém výčtu, ne však v praktickém životě, jsou finance - i v hodně milostném vztahu by mělo být jasné, kdo za co, za koho, kolik a proč platí. Nejsme pijavice a víme, že využívání slabších, dokonce i v partnerském vztahu a v rodině je nesmytelný hřích.
Tajemné východní filosofie se partnerstvím zaobíraly poměrně hodně a hodně do hloubky a přišly k zajímavým závěrům. Když budete bydlet ve společném bytě nebo domě, tak se můžete spolehnout na to, že partnerské štěstí ohlídají zrcadla. Čím více budete mít doma zrcadel, tím lépe. Když napíšete své přání na kus papíru, nejlépe formátu A4 a na Nový rok papír s napsanými přáními složíte a vložíte do obálky, nejlépe formátu A6 a obálku přilepíte za zrcadlo, můžete si být jisti, že se jedno přáním za druhým začne ochotně plnit. Za rok obálku otevřete a budete žasnout, co všechno se splnilo. Samozřejmě se může také stát, že se nesplní nic, ale rozhodně má všechno, co je napsané za zrcadlem větší šanci na splnění, než, když si to jen tak zbůhdarma přejeme. Jde už jen o to, abychom si nepřáli nesmysly nebo nějaké kokotiny.
Zrcadla by neměla být proti vchodovým dveřím a také by se neměla vyskytovat na zdech a na stropě ložnice, je zde nebezpečí, že budou na vás vrhat negativní astrální záření. A kdoví, co všechno ještě byste v nich mohli spatřit. Na záchodě, v koupelně a kuchyni by nikde neměla být žádná prasklá dlaždice. Mnoho dvojic se začalo nenávidět a rozešlo se kvůli nenápadné prasklé dlaždici v koupelně, která do jejich vztahu přenesla jedovatou energii. Všechno podle ezoterického pravidla, že všechno souvisí se vším. A naopak. Nejhorší je, že se s někým pohádáte a rozejdete se s ním, aniž se dovíte pravou příčinu partnerské kolize. Sušené nebo uschlé květiny, věnečky, paví pera, kytky z ropy, neboli umělé květiny si mohou dovolit pouze páry a rodiny, kde mají buď všichni nebo alespoň jeden z nich výtvarné nadání, například se věnuje umělecké nebo digitální fotografii. Dost nebezpečné z partnerského hlediska jsou staré věci, starožitnosti, věci po někom, šaty, které už někdo nosil, kytary, které neladí v oktávě a žesťové nástroje, na které nikdo v rodině nehraje. Zatuchlina, zmatek, nepořádek, plesnivé a vlhké stěny, vrzající podlaha a vrzající postele, to všechno představuje jedno velké popraviště, na které vedete svůj vztah, pokud se podobné prostředí pokoušíte akceptovat. Silně negativním elementem, ničícím partnerské vztahy i vztahy v rodině, je vánoční stromek. To jste asi nevěděli, že? Historie vánočního stromečku je stejně smutná jako nesmyslá. V tradici lidského rodu totiž na žádné zdobení uříznutých jehličnatých stromků nenarazíte, až do konce osmnáctého století. Je to mělká německá tradice, která úzce souvisí s černou magií. Traguje se, že sv. Bonifác, který šířil křesťanskou víru, nenáviděl pohany, uctívající duby. S vydatnou pomocí duchů, kteří sídlili v dubech, vykonávali pohané své rituály, k nimž samozřejmě patřila i černá magie. Bonifác jeden z jejich oblíbených dubů pokácel (hned si řekneme proč) a na místě, kde stál dub, hbitě vyrostla jedle. Rostoucí jedle, jedlička, stejně jako smrk, či smrček symbolizují vítězství katolíků nad přírodními, pohanskými tradicemi. Stromy se na Vánoce, čili na Svaté Noce (nejdelší noce v roce) venku zdobily a uctívaly. Kdyby někdo takový strom podřízl, byl by přinejmenším zpohlavkován radou obce. Nu ale zpátky k podstatě věci - uříznutý stromek znamená smrt. Kdysi se věřilo, že s životem každého stromu je spojený život jednoho člověka. A se smrkem je spojený život jednoho křesťana. Podle černé magie, která úzce souvisí s filozofií woodoo, když nemohu beztrestně někoho zabít, i když k tomu mám tisíc chutí, pokácím jeho strom. Nevím, jestli musím ještě pokračovat, pokud jste to dobře pochopili, když si přinesete domů torzo umírajícího stromu, stáváte se součástí pohanské černé magie. Jen tak pro doplnění - chytří židé si domů umírající stromky nenosí, místo stromku mají osmiramenný svícen, chanuku.

Co by na to asi řekl Jack? Jack byl náš staford, který zbožňoval stafordí tradici Vánoc, podle níž se poslední dva týdny v roce v neurčitých intervalech objevovaly různě po bytě propečené křupavé vuřtíky.
Jack: "Quem Deus perdere vult, dementat prius, koho chce Bůh zahubit, toho napřed zbaví rozumu. To asi platí obecně, pro všechny."
 
 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

https://www.facebook.com/raven.argoni

https://www.facebook.com/Raven-Argoni-449685995157461/

Další důležité informace najdete zde (stačí kliknout)

Dále vaší pozornosti doporučuji

http://www.blesk.cz/tag/raven-argoni/1

www.tarotgroup.cz

www.monicastar.cz

www.mcmag.cz

http://www.dobrakartarka.cz/