Sex vs. vztahy

 
Sex vs. vztahy podle
Ravena Argoni

Znám jednu dívku, ta má dukáty, má dukáty…
Z n á m      je d n u     d í v k u,   t a   m á   d u k á t y,   m á   d u k á t y…
A chalupu a chalupu dostane od táááaty!

Aneb
Nevěsta na leasing

Když se dříve někdo nemohl dlouho s nikým seznámit nebo nebyl schopen najít a oslovit potenciální nevěstu, obrátil se na dohazovače. V dnešní době tuto funkci plní seznamovací agentury (Seznamky, Nadějky), nicméně je stále méně lidí, kteří se na jejich službu spoléhá, protože jsou jednak poměrně drahé a druhak nemají odpovídající výsledky. Ty jsou zřejmě dány statistickým rozdělením "7 miliard lidí na světě" a "2 nebo 3 lidi, přihlášení u té samé agentury, co já". Lepší výsledky měla inzerce v novinách, která se ale s postupující demokratizací společnosti zvrhla v nabídku sexu za úplatu (mladé maminy a studentky si chtějí trochu přivydělat). Nejrychlejší a poměrně nejúspěšnější je seznamování přes internet. Aktivní člověk, ať už muž nebo žena zvládne "vyřídit" několik desítek potenciálních partnerů za pár dní. Populace jako celek se dá rozdělit na několik podmnožin třeba právě podle toho, jaký má přístup k metodě seznamování. Není také náhodou, že seznámení s člověkem, z něhož by se mohl vyklubat dlouhodobý či perspektivní partner/partnerka bylo vždy spojováno s určitými rituály a zvyklostmi. V dnešní době, kdy se všechno mění, stará tabu jsou zašlapána do země a staré zvyklosti se s radostí porušují, se mezi lidmi začínají vytvářet nové sociální vazby.
Oslovení na ulici? To bych nikdy neudělal/neudělala. To bývala klasická odpověď. Dnes je to už jedno, na ulici se vám začne vnucovat do přízně prodavač lepších tarifů na cokoli, stejně jako bezďák, který potřebuje ke štěstí už jenom pár drobáků od vás.
Seznámení přes inzerát? To ne, to nikdy. Tohle bývalo, dnes to může zkusit každý, aniž by se zesměšnil před ostatními, ale spíše se tomu obecně moc nevěří. V očích současníků je to spíše forma sázky do loterie.
Na internetovou seznamku bych nikdy nešel/nešla. Nevíte s kým komunikujete a když se s někým dáte do řeči, tak si z vás může udělat srandu každý dvanáctiletý debil… Názor současníků je - při zachování určité opatrnosti, proč nakonec ne?
A tak dále – donedávna jako bychom přebírali zvyky a názory našich babiček, dědečků, matek a otců. Dnes, jako bychom byli ze zoufalství schopní a ochotní zkusit cokoliv.
Žádný ze způsobů seznámení není sám o sobě špatný ani dobrý. Všude jsou lidé, kteří se v drtivé většině dají označit jako "v podstatě stejní". Takže, když si stěžujeme na tuto davovou vlastnost, tak se téměř s určitostí žádné spravedlnosti nedovoláme. Pokud si někdo představuje, že se seznámí se svým životním partnerem v koncertní síni nebo o přestávce v divadle, kde hrají Hamleta, tak se mu to stejně nepovede. Nakonec si vezme spolužáka nebo spolužačku nebo podlehne svodům spolupracovníka či spolupracovnice.
Možná nejde ani tak o způsob seznámení, jako spíš o strach z komunikace s neznámým člověkem a strach z odmítnutí. Kdoví, jestli za pár let nebudou lidé, kteří touží po seznámení, nosit čepičky se zeleně blikajícím světlem, zatímco ti, kteří se nepřejí být oslovení, budou mít naražené červené barety. Než se to ale stane, bude vždy oslovení cizího člověka na veřejnosti spojené s určitým rizikem.
Zajímavost – FBI, CIC, CIA a různé tajné a polotajné služby zaměstnávají psychology, kteří vypracovávají pro pracovníky v terénu účinné taktiky, jak se nenápadně, ale úspěšně seznámit s vyhlédnou osobou. Například dostanete za úkol seznámit se se sekretářkou důležité sledované osoby.
 
Vypracovaná schémata pro seznámení na ulici jsou:
 
přes děti,
přes psy,
přes vlastní nešikovnost (něco vám upadne, ale v každé ruce už držíte něco jiného),
přes náhodné zastavení před výkladní skříní,
přes pomoc při přechodu na druhou stranu ulice,
přes pomoc před obtěžujícím hulvátem (obvykle je to spolupracovník),
přes pomoc při hledání určitého objektu, například se zeptáte, jestli je někde nablízku kostel nebo radnice, kde můžete odevzdat peníze na charitu.
Možností je bezpočet, ale je zajímavé, že když je člověk na určitou situaci dopředu naprogramován, tak ji zvládne daleko lépe, než když ji musí najednou řešit, či improvizovat.

Zkuste si představit, jak se s někým seznámíte v dopravním prostředku nebo v blízkosti stanice dopravního prostředku (doprava je na seznamování obzvláště silný fenomén, protože snad všichni lidé, i ti nejkrásnější a nejinteligentnější a nejuspěchanější občas využijí MHD, taxi služby nebo letecké společnosti, nastoupí do vlaku nebo do autobusu, projedou se metrem či vstoupí do výtahu. Kdyby nás lovili mimozemšťané a chtěli by mít co nejširší výběr zajímavých exemplářů, soustředili by se na místa, související s dopravou.

Technika seznámení se s kýmkoliv za jakýchkoliv podmínek by vám po čase neměla být cizí. Nejste na tom přece hůř než řadový sňatkový podvodník, postávající před informační cedulí, nabízející k prodeji domy a nemovitosti. Kdo by opovrhnul mužem, který se přišel podívat, jak je na tom s nabídkou prodeje jednoho ze svých tří velkých domů?
A vy se zase naučte neopovrhovat žádným způsobem seznámení, pokud se při něm nepřekračují základní pravidla slušnosti. Podtrhnout slečně při nastupování do autobusu nohu a potom jí nabídnout domácí ošetření, s tím, že by bylo dobré takovou šťastnou náhodu pořádně zapít, asi nebude ta nejlepší cesta k realizaci spokojeného partnerství.

Raději se teď podíváme na hodně důležitou, analytickou část seznamování – jak si správně odpovím na otázku, koho to mám vlastně před sebou? Podle čeho mohu dešifrovat člověka, s nímž se teď poprvé bavím? Mohu si dovolit nastoupit k němu v noci do auta a nechat se odvést… kam? Třeba na budoucí "místo činu"?

-----------------------------------------------------------------

Only you…
 
Každý z nás chce být jedinečný, neopakovatelný, originální, zvláštní, pozoruhodný… samozřejmě v tom dobrém slova smyslu a děláme pro to prakticky všechno od rána do večera. Jsme tvorové natolik společenští, že nikomu z nás není jedno, co si o něm ostatní myslí. Takže i když je nám to k smíchu, je naprosto normální, když si mladá žena předtím než odnese odpadky z bytu do kontejneru, pečlivě zkontroluje svůj zjev, převlékne se a upraví si makeup. Přitom by se dalo říct, že je přece jedno, jestli má na sobě při vynášení smetí tepláky nebo vyšívané džíny D+G. Kdyby se nám o domácnost starala královna krásy, bylo by pro nás rozhodující, jestli je nakoupeno, uvařeno, vytříno, uklizeno. Královně by ale více záleželo na tom, jak při práci vypadá. A netýká se to jen královen, ale prakticky všech žen i mužů, jejichž sebevědomí jakž takž drží pohromadě. Pokud někde spatříte borce, jak vybíhá na stadion před barákem se štafetou odpadků, bez značkového úboru, jen tak v zamaštěných trenýrkách a v třicet let starém, zmuchlaném a možná i třicet let nepraném tričku, tak to je jasně odepsaný případ. Ten už nečeká od života vůbec nic. Při bližším zkoumání byste s nejvyšší pravděpodobností zjistili, že doslova páchne beznadějí, což se týká zvláště začátku a konce trávicího traktu.
Normální člověk se neustále snaží oslňovat své okolí svou dokonalostí. Nebo i nedbalostí, pokud je sama o sobě dokonalá, svěží a stylová. Snaží se do té míry, do jaké mu stačí jeho zkušenosti, bystrost, empatie, vzdělání a hlavně peníze.
Soustřeďme se proto i v tomto smyslu čas od času sami na sebe a položme si následující otázky:
Nepáchnu potem? Nevychází mi z úst kromě moudrosti ještě něco jiného? Pozor - i nepatrný závan smrti z úst může na naše protihráče působit negativně a to i díky zdravé, vegetariánské stravě (česnek, cibule) nebo díky zapomenutému hnijícímu zubu (kupodivu se může jednat i o neproříznutou osmičku) a také díky zánětu nosohltanu a mandlí. Málokdy souvisí těžký dech s něčím, co se odehrává v jícnu, v žaludku, či v zažívacím traktu, protože uzávěr hltanu je hermeticky těsný. Ale pozor – může se jednat o nemoc průdušek nebo plic – to je cítit. Pokud jste se někdy bavili s člověkem, trpícím pokročilou cukrovkou, mohli jste mít pocit, že si vyčistil zuby odlakovačem na nehty (cítíte jeden z nejznámějších dimetylketonů - aceton) a jestli jste si chtěli popovídat s někým, kdo měl rakovinu, zvláště pak rakovinu plic a chtěli jste s ním mluvit třeba v osobním výtahu pro 4 lidi, odkud nejde jen tak vyskočit a utíkat, co nohy stačí, tak se vám možná z jeho dechu udělalo špatně. Ale samozřejmě jste mu nic neřekli, protože říct někomu – prokristapána, ty smrdíš jak žumpa – to prostě nejde. To občas dokáží pouze děti a ty se obvykle nezabíjejí za to, že plácly něco nevhodného.
O Napoleonovi se vyprávělo, že když se chystal ke své milence, tak jí psal dopisy, kde ji vyzýval k tomu, aby se pár dní předtím, než se setkají, nemyla. Líbil se mu její pach. Takových lidí, podobného zaměření jako Napoleon je celá řada. Zamilují se do někoho a mají ho rádi i s jeho, řekněme vůní.
Jak je to tedy s útokem na čichové buňky? Máme se stále dokola zoufale umývat, dezinfikovat, polévat voňavkami a parfémy nebo si máme raději najít partnera, kterému trocha osobního zápachu nevadí a budeme šťastní?
Není pach jako pach. Z fylogenetického hlediska, neboli z hlediska vývoje druhu je pro živočichy důležité naučit se rozeznávat zdravé a nemocné jedince. Nejde tedy o pach jako takový (vzato do důsledku žádný zápach, vůně, ani smrad neexistují protože jsou to pouze naše subjektivní vjemy – pouze jsme si tímto způsobem pojmenovali určité informace, dokonce se ani nedá jednoznačně říct, jestli se jedná o informace chemické nebo elektromagnetické, či frekvenční. Je zajímavé, že nepatrná koncentrace jedné nebo několika molekul merkaptanu na metr krychlový nám bude trhat nosní sliznice, stejně tak pár molekul pohlavního výměšku motýlí samičky zaznamená sameček na vzdálenost několika kilometrů. Ve hře jsou zřejmě i jiné faktory než fyzická přítomnost chemické látky, která oslovenému vlétne do nosu. Občas se čichová terminologie používá i v čistě psychologickém slova smyslu: "Ten člověk mi prostě nevoní." Tady se nejedná o tělesný zápach v hygienickém slova smyslu, ale o vnitřně pociťovanou antipatii.
Vraťme se k fylogenetické teorii – z hlediska zachování druhu a rodu byli vždy preferováni jedinci, kteří byli zdravými nositeli genetického průměru. Právě jsme si řekli o identifikaci nemoci nebo dysfunkčního, či patologického stavu pomocí čichu. Negativně pociťujeme u druhých lidí nemoc, nervozitu, strach, nejistotu. Nedá se to racionálně vysvětlit, ani ovlivnit, stejně jako si nemůžeme poručit, jak už jsme si to jednou řekli, aby se nám líbilo něco, co se nám nelíbí. To prostě nejde. Je to zakódované. Zdraví a dobrý genetický stav jedince, je z matematického hlediska PRŮMĚR. To, jestli se mi někdo fyzicky líbí a jestli se k němu cítím přitahován, popřípadě, jestli mě sexuálně vzrušuje, je reakce mého podvědomí na přítomnost genetických znaků, které se blíží průměru. Jako fyzickou krásu chápeme průměr fyzických znaků. Jako větší, či menší ošklivost chápeme větší, či menší odchylku od průměru. Kdybychom v počítači smíchali a zprůměrovali několik tisíc ženských obličejů, objevil by se nám na obrazovce symetrický obličej, který by nám s velkou pravděpodobností připomínal obličej známé krásky nebo filmové hvězdy, například Marilyn Monroe. Podobného výsledku bychom se dočkali při experimentálním zprůměrování pár stovek mužských obličejů, ale i postav.
To, co se blíží průměru, chápeme a vnímáme jako archetypálně krásné.

Když se s někým seznámíme, proběhne během prvních vteřin výměna informací, kterou vnímáme jako pocity. Některé jsou příjemné, některé varovné. Abychom svůj nový protějšek co nejlépe odhadli, nebudeme se snažit logicky vyhodnotit co a jak se snaží na nás nahrát (každý se o něco snaží). Nebudeme nic rozumově analyzovat, pouze se plně otevřeme přicházejícím emocím a až budeme opět sami, zkusíme si průběh setkání ještě jednou nebo i dvakrát v paměti přehrát. Tak nejlépe zjistíme, jestli nám nový člověk pocitově "voní" nebo "nevoní" a jestli nám v budoucnosti může být něčím užitečný nebo ne. Aniž bychom analyzovali "proč". To se stejně nedá nikdy přesně definovat.
 
 
Nedávno jsem měl narozeniny, protože jsem se narodil 21. února 1948, takže jsem se 21. února 2018 dožil 70 let. Nechme nyní stranou bezbřehé nadšení a výkřiky radosti mých přátel a známých a zkusme se lehce zamyslet nad jednou zajímavou věcí. Známý a populární brněnský silák a herec Franta Kocourek se narodil 21. února 1947, takže jsme byli prakticky stejně staří. V předškolním a ranně školním věku jsem též bydlel v Brně. Potom jsem se několikrát stěhoval, až jsem skončil v Praze, mezitím jsem byl do července roku 1991 v emigraci. Franta Kocourek nečekaně zemřel 7. července 1991 ve věku 44 let. Vyučil se písmomalířem na brněnském výstavišti. Moje první práce byla na pražském výstavišti, kde jsem pracoval jako písmomalíř v propagačním ateliéru. Po emigraci z Německa jsem začal svou "českou kariéru", když mi bylo 44 let. Celý život jsem se věnoval silovým sportům a zdvihání těžkých břemen, třikrát za sebou jsem vyhrál soutěž o nejsilnějšího muže (dnes to zní jako sranda, ale v souvislosti s Frantou Kocourkem je to docela zajímavé), Franta se věnoval divadlu a filmu a také psaní, protože dobře ovládal brněnský dialekt. Já jsem se věnoval divadlu, filmu a psaní. Řekl bych, že dodnes dokážu celkem s přehledem pár věcí, které jsou i v praktickém životě docela užitečné a prospěšné a neznám nikoho, kdo by se mi vyrovnal nebo by mě dokázal napodobit, ale druhá strana mince je, že to dnes nikoho nezajímá.
 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

https://www.facebook.com/raven.argoni

https://www.facebook.com/Raven-Argoni-449685995157461/

Další důležité informace najdete zde (stačí kliknout)

Dále vaší pozornosti doporučuji

http://www.blesk.cz/tag/raven-argoni/1

www.tarotgroup.cz

www.monicastar.cz

www.mcmag.cz

http://www.dobrakartarka.cz/