Sex vs. vztahy

Love me tender, love me sweet, never let me go...

Tak to kdysi zpíval Elvis Presley v jednom ze svých hitů. A lidé poslouchali a nikdo nepřemýšlel, jestli je na té písničce něco divného nebo z psychologického hlediska nezdravého či dokonce úchylného.

Právo na lásku aneb proč mě nikdo nemá rád?
A proč by mě vlastně měl mít někdo rád?

Ani si nepamatuji, kdy jsem tuto písničku slyšel poprvé, ale vím, že se mi hned zalíbila. Mluvím samozřejmě o originálu, nikoliv o české zpackanině. Nepřemýšlel jsem o obsahu jejích (původních anglických) slov. Až jednou... bylo to v době, kdy jsem začal vykládat tarotové karty. Napadlo mě, že by nebylo na škodu si vyložit karty i na obsah písničky. Podobně, jako se vykládá na partnerství. Tarotové karty nejsou nástrojem prognostiky, mají především inspirovat, jejich úkol je upozorňovat  na věci, které jsme dosud přehlíželi, nevšímali si jich nebo jsme je hodnotili jako "nenápadné" či "nedůležité". Výsledek mé krátké meditace nad kartami Milenci a Dvojka Pohárů (Láska) a XI. velké arkány (Power) vypadá následovně:

Ve chvíli, kdy se člověk narodí, vnímá sebe a celý svět kolem jako velkou, nedělitelnou jednotu. Človíček už sice má vědomí, ale ještě si neuvědomuje vlastní já a neuvědomuje si antagonistický rozdíl mezi "já" a zbytkem světa. Jakmile si uvědomí syrovou skutečnost, že povrchem kůže končí objem živé hmoty, která se dá definovat jako "já", začne velký boj o to, aby ono "já" na sebe strhlo a upoutalo pozornost zbytku světa. Pokud tento boj není úspěšný, chápe to jedinec jako těžkou nespravedlnost a často i jako důvod k depresím, či dokonce k pomstě nebo k sebevraždě. Žijeme ve společnosti, která nás vychovává k přesvědčení, že zbytek světa je tady kvůli nám. Všichni máme právo na materiální úspěch a na bohatství a samozřejmě také na štěstí, které potřebujeme, aby se nám splnil náš velký americký, italský, německý, grónský, český, polský, ruský, či mongolský nebo bulharský sen. Prostě chceme být ve středu zájmu ostatních, chceme být hvězdy společnosti nebo alespoň hvězdy města, vesnice či ulice, kde bydlíme a chceme mít dost prostředků, abychom mohli s ostatními více či méně manipulovat.
Hořkou pravdou ovšem zůstává, že my, jako originální a těžce napodobitelné osobnosti většinou nikoho nezajímáme. Ocitáme se v obrovském rozporu, protože demokratická společnost nás vytrvale vychovává k přesvědčení, že všichni máme stejné šance a stejná práva. Všichni jsme stejně dobří. Jenomže, ono tomu tak není. Společnost, v níž jsme vyrostli a dospěli (alespoň fyzicky) je spíše ulhaná, než demokratická. Nemáme stejná práva, nejsme stejně dobří a nemáme stejné možnosti jako ostatní. Pokud ano, tak opravdu jen náhodou.
Život se nedá naplánovat, stejně jako se nedá nic dopředu nebo dlouhodobě zaručit. Každý má svůj vlastní osud a jednotlivé osudy jsou tak rozdílné, že si to ani nedovedeme představit. Naše existence se podobá každodenním sázkám do loterie. Nikdo se vám nezaručí svým životem, že za dva roky budete bydlet v rodinném domku u Prahy. Stačí pár maličkostí a budete místo na samotě u lesa ubytovaní v druhé nápravné skupině na Borech. Třeba i se zvýšenou ostrahou. Ani nebudete vědět jak.
Přesto jsme ale vychováváni k přesvědčení, že na vrcholu všeho stojí jakýsi neotřesitelný, racionální Pan rozum a pokud budou naše argumenty dostatečně jasné a srozumitelné, padnou na úrodnou půdu a nám se podaří ostatní lidi přesvědčit, že máme pravdu. Zatleskají nám a začnou se řídit našimi názory. Želbohu, realita, týkající se rozhodování, se přiklání spíše na stranu iracionality a spontánní iracionální pocity jsou rozumem naprosto neovladatelné. Buď se nám něco líbí nebo ne - je to dané, i když nikdo neví čím a proč. Naše vůle a racionální logika se mohou snažit od rána do večera a nic na tom nezmění. Nemůžeme si poručit, aby se nám něco líbilo, když se nám to nelíbí a stejně tak si nemůžeme poručit, abychom se do někoho zamilovali, když to tak necítíme.
V mytologii vystupuje zručný Amorek se zázračnými šípy a pokud někoho trefí, tak se dotyčný zamiluje až po uši, ať už chce, anebo nechce. Proto byla často zamilovanost považována za stav podobný epilepsii. Čili nestandartní, až zvláštní stav mysli a těla po zásahu bohů, do jejichž činění žádný smrtelník nevidí a stejně tak, nic z toho, co rozhodnou bohové nemůže ovlivnit.

Vzpomínám si, jak jsem se kolem roku 1970 zúčastnil velmi zajímavých experimentálních psychoterapií, které byly zaměřené na potíže v partnerství. K partnerským problémům se začali odborně vyslovovat různí psychologové, terapeuti a poradci, světem lomcovala jedna z těžkých sexuálních revolucí a jako každá společenská změna vynášela z bahnitého dna na hladinu nejednoho endemického informačního rybníčku celou řadu nových a do té doby nicneříkajících jmen. Je docela zajímavé, že těžké kapacity v oficiálním poradenství ohledně partnerství a sexu neudělaly ve svých vlastních řadách žádné zvláštní změny. Jakoby v podstatě ani nechtěly jít ostatním příkladem. Většinou se jednalo o odborníky, kteří se sami zoufale snažili uniknout svým manželkám, hledajíce sexuální dobrodružství na trochu divočejších párty, kde se scházeli lidé, kteří měli dost peněz na to, aby se mohli prohlašovat za umělce. Mnoho odborníků na partnerství se pokoušelo navazovat vztahy s podstatně mladšími partnerkami a partnery, ale málokdy se jim podařilo ustát nápor věkového rozdílu. Jeden doktor, na kterého si dodnes docela dobře vzpomínám, se v rámci sexuální revoluce rozvedl a vzal si o hodně mladší ženu, s níž měl hned dítě, ale po krátkém čase přestal obě děti zvládat a mladičká manželka, která mu měla zvedat sebevědomí a reputaci, ho na veřejnosti občas profackovala a povykovala na něj, že je idiot. Jiný doktor, který se delší dobu věnoval psychoterapiím, si vzal svou vlastní pacientku, i když jeden ze zákonů psychoterapie jasně praví, že by si psychoterapeut neměl svou pacientku brát za ženu a už vůbec by z ní neměl dělat svou pracovní kolegyni. Sex je ale mocný čaroděj, i když ne vždy dobroděj. Kariéry lačná žena pochopitelně na sebe rychle strhla část slávy svého muže, začala vést vlastní psychoterapie a potom se začali hádat o vedení celé psychiatrické kliniky, jako kdyby se jednalo o moderování populárního televizního pořadu. Však už to i jako diváci velmi dobře známe. Jednou šel pan doktor se svým osmiletým synem kolem čekajících pacientů a synek se ho zvučným hlasem zeptal: "Tati, to jsou ti blbci?"
Leč zpátky k podstatě věci. Na jedné psychoterapii mě zaujalo, jak se mladá pacientka upřímně rozčílila, když dostala od svého partnera dopis (tenkrát ještě neexistovaly smsky nebo maily, ani mobily, všechno se řešilo buď pomocí pevné linky nebo dopisem), v němž jí kromě jiného napsal: "Měj mě ráda!" Velmi se jí to dotklo. Tenkrát jsem nechápal proč, bral jsem jeho vzkaz jako projev lásky z jeho strany. On ji miloval a chtěl, aby i ona milovala jeho. Jenomže ona to měla "nastavené" trochu jinak.
Až po delším čase, když jsem si přečetl dílko od Ericha Fromma Umění milovat, mi to došlo. Problém byl v tom, že partner vyžadoval lásku, aniž by ji sám nabízel. My, prostí ubozí smrtelníci, prostě chceme, aby nás měl někdo rád, ale už nepřemýšlíme, proč by to měl dělat. Čím jsme si to zasloužili. Nepřemýšlíme o tom, že my sami bychom měli projevit svou lásku, ani si nelámeme hlavu nad tím, jak bychom tu lásku měli projevit. A pravděpodobně to ve většině případů ani nevíme. Z literatury a z filmů známe dobře míněné rady typu "tak jí něco kup!" nebo "přines jí kytku, tím nic neposereš a uvidíš, že hned bude povolnější".
Výzvy "měj mě rád", "měj mě ráda", "dej mi svou lásku" nebo "svou lásku mi dej", "miluj mě", "chci, abys mě miloval(a)", "love me tender..." jsou naprosto nesmyslné, protože to není otázka něčí dobré vůle. Nemůžeme nikomu vytýkat, že dělá něco špatně, když to tak (jako my) necítí. Jestli se mi něco líbí nebo nelíbí, není výsledek výchovy nebo snažení, které mohu ovlivnit svou svobodnou vůlí. Nemohu po nikom chtít, aby pronikavě zbohatnul, ani mu to nemohu radit. Čili nikdo nemůže po nikom chtít, aby někoho začal nebo přestal mít rád.
Na začátku každého vztahu musíme přemýšlet, co my sami můžeme do vznikajícího vztahu vložit, co můžeme přinést a co jsme schopni nabídnout, aby naše nabídka byla zajímavá a pokud možno i atraktivnější než nabídka ostatních. Nemohu ale po nikom chtít, aby mě měl rád. Většinou k tomu není žádný důvod. Je to stejné, jako kdybych měl malý obchůdek a chtěl bych, aby lidé chodili nakupovat ke mně a ne do sousedního supermarketu. Kde mají všechno levnější. Samozřejmě, že toho mohu docílit, ale musím nabízet něco extra, něco, co se jinde nesežene, co konkurence nemá. Například budu mít stejné zboží, ale levnější, což je samozřejmě ekonomický nesmysl nebo nasadím proti supermarketu atraktivní obsluhu nahoře a třeba i dole bez. Něco prostě musí být v mé nabídce navíc. Krásné, modré oči a upřímná touha udržet svůj malý zatuchlý obchůdek naživu, v drtivé většině případů nestačí.

Zkusme o svém vztahu, ať již fungujícím, probíhajícím, plánovaném, chtěném či pouze vysněném, chvilku meditovat (neboli se koncentrovaně zamyslet) v tom smyslu, že si s reálnou upřímností odpovíme na otázku - v čem jsem lepší než ostatní? Proč by předmět mé touhy měl být právě se mnou? Čím je moje nabídka lepší a lákavější? Nenamlouvám si něco? Vidím dobře realitu? Nechci náhodou od života nesplnitelný nesmysl? Nepřeceňuji se tak trochu (nebo i hodně)?

A teď vás asi překvapíme, protože vás pozveme na návštěvu planetária. Jak to všechno souvisí? Astrologie, astronomie, astronautika, planetárium, postavení planet - a už jsme opět u planetária. Ve vzduchu je cítit přicházející jaro (konečně) a máme šťastně za sebou svátek zamilovaných, takže je vhodné opět nahlédnout do horoskopu.
 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

https://www.facebook.com/raven.argoni

https://www.facebook.com/Raven-Argoni-449685995157461/

Další důležité informace najdete zde (stačí kliknout)

Dále vaší pozornosti doporučuji

http://www.blesk.cz/tag/raven-argoni/1

www.tarotgroup.cz

www.monicastar.cz

www.mcmag.cz

http://www.dobrakartarka.cz/