Jsou různé životní cesty a různá umění...

Jedno z nejzajímavějších a nejužitečnějších umění, které bohužel málokdo ovládá – je umění nepřekážet. Žijeme ve společnosti, která se dá označit jako „přelidněná“ a pokud se pohybujete po větším městě či dokonce po velkoměstě, víte, že největším problémem je vyhýbat se neustále hrozícím srážkám s kýmkoliv jiným, ať už je to chodec, cyklista, běžec, bruslař, řidič a občas i plavec, prostě spoluobčan, který vám jakousi náhodou „nenáhodou“ kříži v určitý moment cestu. Podle teorie her, kterou se později ekonomové snažili vztáhnout i na ekonomické postupy a procesy, se naše cesty kříží s cestami jiných díky náhodám. Za tuto myšlenku, která je bídná už ve své podstatě, dokonce nějaký Nash dostal Nobelovu cenu. Takže se setkáváme díky náhodám… no dobře, ale když se v jednom jediném týdnu už po osmdesáté srazíte se sousedem, kterého zrovna nemusíte v domovních dveřích, ať už jdete ven nebo dovnitř v kteroukoliv ranní, denní či noční hodinu, přestanete na nějaké matematicky zjistitelné teorie věřit. Spíše se dá uvěřit tomu, že od samého početí nám všem bylo dáno do vínku, že budeme ostatním překážet, jednotlivcům i menším či větším kolektivům. Jak se s tím kdo vypořádá, to je už jeho věc – a tak vzniklo umění nepřekážet. Proč je to umění? Protože se musí citlivě studovat a učit a většina lidí jej neovládá, vždycky se automaticky postaví tam, kde nejvíce překáží. Znáte to – skupinka lidí živě diskutuje před vchodem do frekventované pasáže, ostatní je musejí složitě obcházet, ale diskutujícím to absolutně nevadí, možná to ani nevnímají nebo to vnímají tak nějak napůl, rozhodně nikdo z nich neřekne nahlas, to je sranda, že tady překážíme jak banda debilů a je to svým způsobem zvláštní, že jsme ještě od nikoho, kdo do nás v rychlosti vrazil, nedostali přes hubu. Jsou věci, které se málokdy komentují, přestože zasahují ostatním do života. Nebo nastupujete do tramvaje či autobusu, pospícháte, dobíháte a na poslední chvíli naskočíte do téměř již se zavírajících dveří – a zůstanete stát. Šťastně si oddechnete, ano, stihli jste to… a je vám jedno, že v tu samou chvíli za vašimi zády zápasí o své místo na slunci ještě menší či větší dav. Je zajímavé – a toho jsem si všiml už dávno – i když široko daleko nikdo není, nikde nevidíte ani živáčka, tak v tu chvíli, kdy nastoupíte do autobusu nebo do tramvaje se za vašimi zády objeví ještě čtyři nebo pět dobíhajících, kde se vzali, tu se vzali, možná do té doby byli schovaní někde pod tramvají nebo vyskočili z kanálu, prostě nikdy se nespoléhejte na to, že byste mohli být v zalidněném městě byť chvilku sami. A že byste v tu chvíli nikomu v něčem nepřekáželi.
Na eskalátorech, jezdících schodech do metra a z metra ven, vládnou specifické vlastní zákony. Pokud se jen tak vezete, je dobré stát vpravo, protože vlevo se pohybují ti, kteří pospíchají nebo jsou netrpěliví, popřípadě si chtějí při cestě nahoru procvičit hyžďové svaly. A vy jim v tu chvíli překážíte. Zvláště, když stojíte jinak, než přikazuje kodex chování v davu. Takže, když to shrneme, ať jste kdekoliv, překážíte, na ulici, v metru, v davu, v obchoďáku, v kavárně i v restauraci, v kině, během dopravy a budete překážet i v nemocnici a na krchově, i ve spalovně budete navíc – nebo si řeknete, že vezmete osud do vlastních rukou, použijete zákon síly a přesvědčíte ostatní, že oni překážejí vám, zlomíte jim ego, zadupete ho do země… jen tu sílu mít… inu, není to nemožné, dejte se na moji Cestu Síly a získáte jiný životní pocit… tak zatím…

Raven