Sex vs. vztahy

 
Pokud budete chtít, abychom pro vás a za vás vykonali rituál v současném, průběžně magickém období, ozvěte se mi na Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. - rituál může být na zdraví, na vztahy, na úspěch, na práci, na peníze, prakticky na všechno, co neodporuje fyzikálním a společenským zákonům.
 
Záběr sice krátký, ale působivý až výstižný, z poslední přestávky před opuštěním Chorvatska. Jak jsem již řekl, kdybychom si spletli směr, tak tam jezdíme dodnes. Jinak to ale mělo hodně do sebe, zvláště když jsme se to snažili pojmout jako cestu k vyššímu zasvěcení nebo tak nějak. Princip oběti za zdar všech rituálů, které jsme na území Chorvatska provedli. Takže nakonec jako vždy - necháme se překvapit.
 
 
Povídání o Srí Lance a o tom, jak tohoto přírodního daru s nejmenší gravitací na světě využít pro svůj život, zdraví, štěstí, úspěch a prosperitu.
 

Citová manipulace - napsala Monica Star a já to doporučuji k přečtení
 
Manipulace je úplatnění vlastní vůle a ovlivnění něčeho nebo někoho podle svých momentálních představ. Mohu manipulovat nábytkem, dát nebo pokusit se dát svému obydlí vyšší smysl a řád podle své mysli a svého vkusu. Z hlediska etiky je o něco horší manipulace s živými bytostmi, ale díky ní jsme si vyšlechtili a domestikované rostliny a zvířata, které nám slouží podle našich představ. Kdyby je ta domestikace "přešla", byl by docela průšvih. Vědci, kterým to občas i myslí mají trochu strach z těchto záhad, spojených s genovou technologií. I když nevím, jestli tomu říkat technologie, když o tom více méně méně než více. Zatím se vědě nepodařilo "zdomestikovat" nic nového, nic dalšího, musíme žít z "dědictví" po našich předcích, kteří nepoužívali vědu, ale magii a rituály. To jen tak na okraj pro všechny, co se posmívají rituálům, magii, amuletům a talismanům. Osobně si myslím, že když vidím, že něco funguje nebo přináší užitek, tak se to snažím naučit, zřejmě to ale v moderní společnosti není ta nejlepší cesta ke kýženému úspěchu.
Manipulace s lidmi je nejvyšší meta, ale je narosto běžná v mezilidské komunikaci. V tomto článku se budu věnovat jejím extrémům a prostředkům k nim používaným. Samozřejmě nejextrémnější je manipulace silou, třeba pomocí zbraně, lupič přepadne banku nebo díky větší fyzické síle muž znásilní ženu, pomocí pout a věznění se z napadených stanou otroci, únosce unese oběť, která často po delší době podlehne vůli útočníka a může se do něho dokonce zamilovat, říká se tomu stockholmský syndrom a mají ho i týrané ženy v domácnosti, ale pozor, mohou ho mít i muži. Zajímavá situace nastane, když třeba somálští piráti přepadnou ruskou vojenskou bitevní loď, ale to už je věc odhadu, ohodnocení vlastních sil a toho, co má člověk v hlavě.
V současné době je nejrozšířenějším druhem manipulace ekonomická, musíš chodit do práce nebo musíš být s člověkem se kterým bys dobrovolně nikdy nebyla, ale ty prostě musíš, protože je bohatý a představuje do budoucnosti jistotu pro tebe a tvé děti. Budeš dělat něco, co se ti nechce a co bys jinak dobrovolně nikdy nedělal nebo nedělala, ale dostaneš za to peníze, plat, možnost si něco koupit, nebudeš řvát hladem a nebudeš pod mostem. Tak se snaž a drž hubu a krok, otroku!
Společnost mužům vnucuje představu, že nemohou být obětí tyranie nebo agrese, pocházející od ženy, ale to je omyl. Znásilnění bylo dlouho definováno jako akt, který vychází z úchylného muže, nutícího ženu k pohlavnímu styku. Dnes je to už asi opravené, ale byly časy v Česku, kdy se ani několikahodiný vynucený anální styk s nezletilou nepovažoval za pohlavní znásilnění. Často mě k podobným případům docela pobaví poznámky, které slyším od Ravena, asi si to dovedete představit.
V dnešním článku se ale budu věnovat nejčastější a také nejzákeřnější manipualci, která není na první pohled rozeznatelná a identifikovatelná a to je citová manipulace. Miminka jsou roztomilá a mají takový tvar tělíčka, že dospělí na ně reagují většinou tak, že mají chuť je chovat a starat se o ně a chránit je. Příroda to tak zařídila, že i když mininko přijde o rodiče, ujme se ho jiný dospělý a začne se o ně starat. Stejně tak ženy vzbuzují u mužů touhu je chránit a starat se o ně, to je zase od přírody tak dané zřejmě proto, že žena je fyzciky slabší a kdyby její muž třeba zahynul v boji nebo se o ni nemohl postarat, aby se žena a děti zachránily a rod mohl pokračovat. Stejně tak, pokud nejsme psychopati, máme soucit s chudými, dáme žebrákovi peníze, zraněného či toulavého pejska si vezmeme domů a pomůžeme i cizímu dědečkovi s nákupem atd. Problém je, že spousta manipulátorů s námi hraje tuto hru cíleně.
Tento druh manipulace je doslova magický, manipulátor nám vůbec nic nenabízí, pouze získává. Apeluje na vaše svědomí, že máte povinnost dělat to a to podle nějakých morálních pravidel, která shodou okolností hrají do ruky manipulátorovi. Ano, přizpůsobí si je podle sebe, ale sám tomu natolik věří, že má silnou přesvědčovací schopnost.
„Jsem chudinka, musíš se o mě starat." "Musíš se mou být, jinak spáchám sebevraždu." "Vždyť jsi mi to slíbil." Tyto fráze často používají citoví manipulátoři. Naší mladé klientce se líbil jeden kluk, začala s ním flirtovat a během toho, co o něm sháněla informace, zjistila, že má přítelkyni. Už ale byla moc zamilovaná, tak prostě zkusila štěstí, jestli jí ho přebere. On s ní na rande vážně šel a skončili u něj a vyspali se spolu. Od té doby spolu spali a ona to naivně brala, jako že se jí daří, aby se do ní zamiloval a opustil přítelkyni. Kamarádila s jeho sestrou a když ji byla jednou navštívit, procházely jeho pokojem, který tak dobře znala, ale něco bylo jinak - na poličce měl fotky se svou přítelkyní, které pečlivě uklízel, když si k sobě přivedl tu druhou. Málem se rozplakala a hned, jak přišla domů, tak mu napsala, že je výstava Czech Press Photo a jestli na ni s ní půjde. On jí napsal vyděšeně, že se zbláznila, že s ní nemůže na výstavu, ani do kina a ani nikam jinam, když má přítelkyni. Na občasný sex to ale evidentně nevadilo. Klientka se s ním tedy hned rozešla nebo spíše s ním přestala spát. Zapomněla na něj a žila si svůj život, ale pro něho to evidentně uzavřené nebylo, ozval se jí po roce, na to docela čučela, protože už byla úplně jinde. Poslala ho někam a on na to, že už nemá přítelkyni a že by s ní na nějakou výstavu nebo do kina moc rád šel. Ona mu napsala, že má přítele. "No ale spát bys se mnou občas mohla," odpověděl, "jako jsem já spal s tebou, i když jsem měl přítelkyni!" Na tuto, jím vymyšlenou, zajímavou povinnost už neměla co říct, takže na to nereagovala, ačkoli ji několikrát urgoval.
Mně se zase stalo, že jsem se líbala a mazlila s klukem a už mi to stačilo, ale on na to, že se s ním už musím vyspat, že je moc vzrušenej. Řekla jsem, že ne a tlačil mě k tomu fakt hodně a pak, že tedy alespoň pusinkou a to fakt už musím, že by ho bolely koule. A pak by z toho mohl být nemocný.
Tohle není pamflet proti chlapům, jak mi jednou jeden chlap řekl, zřejmě do toho promítal svůj strach z feministek. Podle mě je logické, že když jsem holka, tak píšu o vztazích s klukama, lesbičky mě moc nebalí, asi nejsem jejich typ. Fakt je ten, že u žen a zženštilých mužů se vyskytuje citová manipulace mnohem více, ale samozřejmě i muž, co vypadá a jedná jako chlap, může mít tuto, v podstatě ženskou stránku ovlivňování druhých vysoce rozvinutou.
Jedna žena si na citové manipulaci dokonce vybudovala kariéru. "Jsem chudinka, matka mě v dětství mlátila, občas mě někdo znásilnil, kvůli svému bývalému jsem nemohla studovat vejšku, potom mě držel, doslova věznil zavřenou doma, pokusil se mě zabít, až jsem skončila v nemocnici, rozdrtila jsem si zuby, když se mě pokoušel otrávit tisem a potom mě opustil, chápete to? A nechce se o mě starat, ani mi dávat peníze." Nebudete tomu věřit, ale s touto historkou byla schopná několik let obíhat média a všude to vyprávěla natolik procítěně a věrohodně, že s ní všichni soucítili a litovali ji a pranýřovali všechny, na které si stěžovala. Když už u jednoho začala. Všichni to automaticky brali tak, že prošla peklem, za jehož provoz mohl její muž - je zajímavé, že když se jedná o domácí násilí, bere se to vždy tak, že násilník je chlap, bezcitný svalnatý tvor a obětí nevinná žena. Zkoumala jsem, proč davy lidí začaly sympatizovat s touto dámou a nenašel se nikdo, kdo by řekl, hm, slyšeli jsme toho hodně, téměř bohatě - ale jak se to všechno ve skutečnosti projevovalo? Pán si dělal co chtěl a neposlouchal? Padlo nějaké trestní oznámení? Dostalo se to k soudu? Co na to policie, doktoři? A co psychiatr, u kterého nakonec všechno skončilo? Je v současné době v procesu dlouhodobé léčby pán nebo paní?
Přišla jsem na důvod, který by mohl do případu vnést trochu jasno. Je to přežitek z komunistických dob, kdy bylo společenským zvykem, že muž, i když byl v práci váženým šéfem či nesmlouvavým vedoucím, hrál doma roli naprostého magora, jelimana, kterého v jeho vlastním zájmu sekýruje tlustá manželka v natáčkách. Jak vyprávěl Donutil, jehož humorné kazety poslouchá moje babička:
"Jako kluk jsem jednou byl doma u svého přísného pana profesora a tam jsem koukal, jak profesorova manželka řve na našeho váženého učitele, ať hned umyje schody a on zaklekl a začal mýt schody. Přitom zašeptal Donutilovi, že když mu pomůže, aby mohl jít večer na pivo, tak mu dá dobrou známku. Mladý Donutil šel za paní profesorovou, jestli může pana profesora pustit, že mají třídní sraz a jeho mají moc rádi. Ona na to, prosím vás, takovýho blbce?"
Podceňování chlapů bylo naprosto běžné, stejně jako označení dlouhodobého partnera jako "ten můj debil". Bylo to naprosto normální, i když pro mě je to stále úplně zrůdná představa. Jsem zvyklá, že každý si může dělat, co chce, být s kým chce a pokud chceme někoho ovládat, musíme použít buď nabitou zbraň nebo zajímavý finanční obnos. Tohle bylo otroctví, založené na společenské psychologii a pokroucené etice citového vydírání. Jsi-li ženat, milý muži, musíš se starat o svou ženu a děti, ať už jsou jakékoliv. Takže se stávalo pravidlem, že tlustá dominantní žena, která už nikoho v kladném slova smyslu nevzrušovala, bydlela v bytě u chlapa, který ji a celou rodinu živil. Byt mohl být jeho, třeba i podnikový, ale manželství bylo posvátné a jakmile jednou spadla klec, bylo skoro nemožné se z ní dostat. A o všem rozhodovali soudruzi, kteří často projevovali dost vyvinutý smysl pro černý humor. To je zvláštní úkaz, kdy společnost zpracovala silnější jedince, aby mohli být ovládáni těmi slabšími. A ženy si samy pro sebe namlouvaly, že muž potřebuje takového diktátora, protože je to debil, co by si bez nich ani neuprdnul a že se mu to líbí. Na jazyk se skoro dere slovo "domestikace"... Potom musel být děs, když přišel přelom, změnily se zákony a starší ženy koukaly, proč je muž opouští "kvůli mladší", když mu tak dobře radí a řvou na něj stejně jako jejich matka řvala na jejich otce a fungovalo to. Žádaly okamžitou nápravu a dočkaly se maximálně vyhazovu z bytu, který platil muž. Pokud se muž odstěhoval, bylo těžké zjištění, že jim ho policie nedohledá, protože se mohl svobodně odstěhovat, kam chtěl. Zajímavé by bylo prozkoumat, jak moc hrají tyto legendární tlustí dominantní tvorové kdysi ženského pohlaví roli v tom, že se dnes žádný muž nechce "vázat" a že velká část mužů je homosexuální, zženštilá nebo považuje ženy za stejně nadržené k nevázanému sexu jako on, ponižuje je a střídá jak ponožky, anebo je to mamánek, který raději zůstane v područí laskavé maminky. Čili, abychom si to shrnuli, starší ženy fandí mediální chudince, protože čekají, že ona toho svého blbce zkrotí a ukáže mu, že on ji potřebuje a to se stane nadějí pro všechny ostatní, že i jejich blbci pochopí, že v životě potřebují moudrého diktátora, neboli tu laskavou mrchu, jak se tomu také říká. Čili jediný důvod proč exhibovat okolo mediální chudinky je možnost přitáhnout si trochu její popularity na sebe. Jak říká Raven, facebook je klub navzájem se obdivujících autorů, ale někdy i navzájem se litujících chudinek.
 
 
Horoskopy na středu 04.10.2017

Dnes budeme oddělovat zrno od plev. Jak se praví už v bibli, jde o záslužnou činnost, která nám může zvýšit kvalitu života, tedy ne celého života, ale od okamžiku, kdy s prací na sobě začneme až do trvalé ztráty vědomí. Na co si dát dnes pozor?
Berani, Býci, Blíženci, Raci, Lvi, Štíři, Vodnáři a Ryby by si dnes pod heslem v jednotě je síla, měli dát pozor na nějakou nabídku, která se nejdříve bude zdát jako dobrá a výhodná, bude to něco jako nabídka nového tarifu nebo dobře placené práce, ale při bližším propočtu vyjde najevo, že pravdou by byl spíše opak. To samé platí i pro nabídky výhodných půjček. Teď na to prostě není doba. Taky se pro jistotu podívejte, jestli náhodou nemáte v šuplíku nebo v nějakém zapomenutém náhradním mobilu či tabletu sim kartu, kterou jste za poslední dva roky ani jednou nepoužili a zbytečně za ni platíte. V podstatě byste měli po krátké chvilce zamyšlení na téma, kolik platíte za zbytečnosti, přijít na docela slušnou řadu věcí. Blíží se konec roku, nastává nejvhodnější doba se jich zbavit.
A jak to vypadá u Panen, Vah, Střelců a Kozorohů? Planety máte u sebe hezké a zajímavé, konstelace už nejsou tak hřejivé, jak by mohly být a to obvykle v horoskopu nastává, když máte doma hromadu zbytečností, které vás zdržují a brzdí v dalším rozletu, Neváhejte je prodat, třeba přes internet a třeba i lacino a zbytek bez milosti vyhodit. Víte, že začátek každého úspěšného rituálu spočívá v tom, že se musíte zbavit zbytečných věcí, které nepoužíváte a na konci rituálu se zase zbavujete věcí, které jste při své magické práci použili? Je už potom jedno, jestli to, co děláte nazvete magie nebo imagie, výsledek je hodně podobný, ne-li přímo stejný a v praktickém životě se projevuje velkým krokem až skokem kupředu. Hlavně relativně, v porovnání s ostatními.
 
A ještě z jednoho zajímavého soudku
 
Je 4. října, svátek má František, tak se jmenoval můj otec, který zemřel v dubnu 2014. Už jsem o něm psal, o podivném, nepřístupném člověku, jenž byl celý život důstojníkem z povolání, dotáhl to až na plukovníka, ale pamatuji si ho i jako kapitána, majora a podplukovníka - a nakonec plukovníka. Jako Ing. a k tomu ještě plukovník dlouho pracoval na právnické fakultě Karlovy univerzity v Praze, jednou nebo dvakrát jsem u něho byl v práci na návštěvě, měl pouze pro sebe hezkou, velkou kancelář, vkusně obloženou tmavě laděným dřevem, s psacím stolem, na kterém se dal hrát ping-pong i jako čtyřhra, fotr tam vypadal jako král mahagonu, ve skříních měl narovnané lahve s chlastem, což byl odjakživa jeho prvořadý studijní materiál. V podstatě se celý život o nic jiného nestaral, než o, z jeho hlediska technicky použitelné ženy a kvalitní, pokud možno značkové pití. Nikdy jsem nevěděl, jak se mám k tomuto zvláštnímu muži, který s mojí matkou a se mnou až do mých dvaceti let sdílel společný byt, téměř domácnost, chovat. Když mi bylo dvacet, naši se rozvedli a tak nějak jsme se dohodli, že se rozestěhujeme, otec odtápal do neznáma, našel si jinou ženu, ke které se odstěhoval na Zahradní Město, a my s matkou jsme náš původní dvoupokoják vyměnili za jedna plus jedna pro matku (asi se chtěla v budoucnosti ještě nějak rozvinout) a drobnou, neozbrojeným okem téměř neviditelnou garsonku, která měla necelých 12 metrů čtverečních a společný hajzlík na pavlači, pro mě. Tam jsem se mohl oženit, založit rodinu a budovat si svou vlastní, šťastnou budoucnost. Později se otec s paní ze Zahradního Města rozešel a oženil se s jinou paní, která měla dva rozverné malé klučiny z předešlého manželství, to už se psal konec sedmdesátých a začátek osmdesátých let minulého stolení (ten čas ale běží) – a od té doby jsem od svého milého tatíka neviděl a nedostal nikdy ani korunu. Občas jsem přemýšlel o poučce, že rodina je základ státu nebo že rodina je základní ekonomická jednotka a také jsem dumal o smyslu dědictví, kdy majetek, který našušnili rodiče přechází na syny a dcery, popravdě řečeno, ono to má něco do sebe. Jedna „vědecky“ podložená teorie dokonce mluví o našem životě jako o neviditelné válce, odehrávající se mezi geny. Zjednodušeně řečeno, existují geny (to víme všichni, přestože je nikdo nikdy neviděl), které jsou obsažené v buňkách a tyto geny mají snahu se množit a bojovat proti jiným genům. Proto existuje známé "volání krve", proto máme ke svým pokrevním příbuzným větší afinitu než k jiným lidem, kteří mají, i když třeba jen nepatrně, ale přece jenom jinou genovou strukturu. Podíváte se do mytologie – a žasnete v jakých bohatých emocionálních škálách je v legendách a bájích stále dokola popisován vztah otce ke svému synovi, zvláště pokud se jedná o syna prvorozeného nebo jediného (taky jsem jedináček). V amerických filmech se často setkává otec se synem v nějaké krajní nebo lehce vyhraněné situaci a po čase, kdy si moc nerozuměli se popadnou za ramena nebo se obejmou a z reproduktorů pod plátnem zazní: "Tati (nebo Synu), miluju tě!" Koneckonců je možné, že právě zde čerpali "vědci" své poznatky, když sepisovali své populární genetické teorie. Můj otec se kupodivu s veškerou svou láskou a chlapským citem vrhl na dva úplně cizí hochy, kterým byl vzorným tátou až do své smrti. Ekonomicky viděno, musel do nich vrazit (vydělával víc než slušně), přes 8 miliónů korun. Když jsem emigroval do Německa a měl jsem tam hodně těžké začátky, bylo by to na knihu a klidně i na film, tak mi nikdo z rodičů nepomohl ani desetikorunou a když jsem se potom vrátil a začínal tady opět z nuly (ve svých dvaačtyřiceti), neměl jsem kde bydlet a neměl jsem žádné peníze, taky mi nikdo z "našich" nedal ani korunu. Otec mi ani nepůjčil, sám jsem si musel několikrát vzít půjčku nebo úvěr, abych určité životní období vůbec přežil. Naše rozhovory se po léta odehrávaly jak přes kopírák, ahoj, ahoj, jak se máš, no to víš, zápasím, jak se dá, máš peníze? Nemám… a kolik bys potřeboval? No, kdybych si mohl říct, tak osmdesát až stopadesát tisíc, nemám byt, nemám práci, nemám nic, hm, tak to máš blbý, tak se měj… čau… Kolikrát jsem nad tím přemýšlel, kam se v tomto případě podělo ono vědecky stále dokola potvrzované volání genů? Tady nejde o to, že bych lkal nad rozlitým mlíkem a že si fotr našel jinou rodinu. Že to nemohli s matkou spolu vydržet, to je čistě jejich věc, ale když si rodiče pořídí dítě, měli by se o ně starat, to je ten problém, k němuž stále nenacházím klíč a vysvětlující řešení. Já mám dvě děti a mám se starat zase o ně, dcera je v Kanadě a syn v Německu. A když jsem byl dospělý, tak se prostě stalo, že jsem se dostal do blbé životní situace, zamotal jsem se do politiky, dobře, angažoval jsem se, protože jsem byl přesvědčený, že když budu bojovat proti komunistům, připravím všem dětem v Čechách a možná i na Slovensku lepší budoucnost. Připravil jsem prd a možná se ještě dožiju toho, že půjdu komunisty volit. Od druhé strany se mi nikdy nedostalo žádné podpory a přitom jak už dávno víme, vše je otázkou peněz. A když nikdy nedostanete od nikoho ani korunu, tak se těžko bojuje, to bych musel být bez přestávky zapřažený ve šlapacím kole "práce a nejkratší cestou domů"… a přitom moc nepyskovat. Když se zvedáte z jakékoliv ekonomické katastrofy v době dospělosti, třeba mezi čtyřicítkou a padesátkou, tak je to nesmírně těžké, řekl bych, že prakticky neproveditelné. Pokud skutečně neumíte něco, co se dá kdykoliv nabídnout a prodat, tak jste namydlení. To je moje životní zkušenost – a rodiče a prarodiče by měli být od toho, aby svým potomkům pomáhali a aby pomáhali spíše svým potomkům, než aby to, co za život nabyli, rozmrdali a na své děti a děti svých dětí se zvysoka vysrali. Říkám to jak to cítím a jak to také je, protože já sám jsem rodinný typ, jsem prostě pro rodinu, která drží spolu a táhne za jeden provaz jedním směrem… tím neříkám, že rodič nemůže mít jiné vztahy nebo že se nesmí rozejít či rozvést s životním partnerem, se kterým si nerozumí, ale stále by měla být zachovaná GENETICKÁ EKONOMICKÁ ROVNOVÁHA, na níž je založený chod celého státu. Zatím ještě. A pokud na tuto rovnováhu stát i celý jeho právní systém kašle, nemá vůbec žádný smysl dále udržovat oficiální instituci manželství nebo se starat o to, kdo je otcem dítěte. Chlap prostě odejde od své rodiny, když ho to přestane bavit a nemá žádné další povinnosti – svoboda, volnost, bratrství! Hlavně volte ANO!
Potom to skončí tak jako u mě. Díky tomu, že jsem se dostal do velmi mrzuté ekonomické situace, zabavený byt, ztracený majetek a ve dvaačtyřiceti prakticky bezďák, stojící s přiblblým úsměvem na ulici, zatímco můj vlastní fotr hbitě investoval do bytů a majetkové budoucnosti dvou úplně cizích, i když jinak docela milých a usměvavých hochů, jsem dlouhá léta neměl žádné finanční prostředky na to, abych sám mohl pomáhat svým dětem – syn skončil školu, vyučil se truhlářem (jako jeho děda), koupil si byt a začal pracovat jako žoldák u Bundeswehru, proč ne a dcera, toho času téměř rodilá Kanaďanka, si koupila dům v Kanadě, našla si tam práci  a všechno bylo celkem v poho… a já tady pořád zápasím se složenkami jak debil, který si láme hlavu, jak tento měsíc zaplatí nájemný… tady prostě chyběla a chybí ta drobná finanční pomoc od mého fotra, kterou jsem potřeboval, když jsem se vrátil prost veškerého majetku z emigrace z Německa a tady, kromě toho, že mi všechno rozkradli, mi nikdo žádnou zvláštní pozornost nevěnoval. No a když otec natáhl brka, nezbylo po něm vůbec nic. Byty, pozemky, chaloupky, auto, nemovitosti a všechno ostatní bylo už dávno napsané na jinak docela milé a přívětivé i když bohužel pro mě naprosto cizí chlapce. V tom nehraje roli osobní sympatie nebo antipatie, mluvím stále dokola o výše zmíněné genetické teorii. Když je dědictví tak nepatrné, že bychom mohli dostat křeče od smíchu, dědické řízení se vůbec nezahajuje. To je řeč praxe. Vdova po neznámém plukovníkovi bude dostávat rok nebo možná i dva vdovský důchod. V tomto případě vyfasuje další čtvrt nebo půl mega, z mého hlediska naprosto zbytečně vyhozené z pomyslného genetického okna. Můj syn byl ve svých 29 letech nedávno operován na rakovinu, která se objevila mir nix, tir nix, jak nezvaný host, ale o tom jsem už psal, že celá naše rodina je prolezlá rakovinou, máme rakovinu místo mateřských znamének, opět svou roli hraje genetika a hned na to mu objevili metastáze v břišní dutině a na plicích, žádná velká radost. Musel absolvovat asi pět nebo šest namáhavých a nepříjemných chemoterapií. A já jenom čumím, jak v některých případech to genetické propojení fachá jak na drátkách, jako program, který se dá dost těžko změnit a v jiných případech nefunguje, jako kdyby se o žádnou genetickou souvislost nejednalo. Kdyby fungovalo geneticky podmíněné dědictví, určitě by se mému synovi nějaké finanční prostředky na boj se zákeřnou chorobou šikli, no ale situace je taková, jak jsem ji popsal. Asi bych měl jet svého syna navštívit… do Německa. Mám na výběr, můžu jet na kole nebo na skateboardu… Was wäre richtig?
Nedávno vědci podali naprosto přesvědčivý důkaz o možnosti existence posmrtného života, já si rovněž myslím, že něco podobného může existovat, svět informací je natolik tajemný, že do něho prostě nevidíme, takže se dnes s tebou, Františku, opět pokusím navázat spojení a můžeme si zavzpomínat na staré dobré časy a trochu si popovídat, nezapomínej, ty starý antigenetiku, že nejenom ty jsi mi věnoval něco ze svého času a peněz, když jsme museli dvacet let bydlet v jednom bytě, já to chápu zase tak, že jsem dvacet let obětoval já tobě a že mi za to pořád ještě něco dlužíš. Možná se i na dušičky půjdu podívat na "hrob neznámého plukovníka", třeba se mi zrovna bude chtít na malou.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

https://www.facebook.com/raven.argoni

https://www.facebook.com/Raven-Argoni-449685995157461/

Další důležité informace najdete zde (stačí kliknout)

Dále vaší pozornosti doporučuji

http://www.blesk.cz/tag/raven-argoni/1

www.tarotgroup.cz

www.monicastar.cz

www.mcmag.cz