Právě jsem pojedl svoji misku suché rýže a zasedl k večerním meditacím. Je den po cvičení, které máme vždy v sobotu ve fitku v budově polikliniky na osmičce… cvičení, cvičení… co se vlastně myslí pod pojmem cvičení a proč to lidé dělají? Proč cvičí? Když se budete pravidelně v určený čas pohybovat podle pokynů akreditovaných trenérů z Karmelitské ulice (teď nemám na mysli pražské Jezulátko, ale tělovýchovný institut), můžete po čase získat oficiální označení „sportovec“. Když budete to samé dělat kdekoliv jinde, doma, třeba i s nadšením a láskou, můžete se stát cvičícím amatérem, ale nebudete státně uznaným a uznávaným sportovcem. Nebo spíše tím „sportovcem“. I kdybyste si dokázali v nadhozu hodit nad hlavu půl tuny není tím ještě řečeno, že se dostanete na olympiádu. Dnes jsou skutečně velké až nepřekonatelné rozdíly mezi amatérskými a profesionálními sportovci a to nemám ani tak na mysli fyzické výkony. Ale když už budeme mluvit o fyzických výkonech, tak se vlastně dostáváme k tomu, o co ve sportu původně šlo. Dnes se často zdá, že vynikající fyzické výkony jsou spíše vedlejším produktem jakési „sportovní“ politiky. Když se chtěl někdo dopracovat k větší fyzické síle, než jakou mu pánbůh nebo spíše předkové v genetickém kódu nadělili, musel cvičit a trénovat. Pozitivní myšlení samo o sobě je v této oblasti tak nějak na nic. To říkám proto, že znám hodně lidí, kteří mají ke cvičení kladný vztah, ale hlavně v tom smyslu, že jim nedělá potíže se o cvičení a o trénování těla zaníceně bavit, dokáží i o vysoce náročném tréninku dlouhé hodiny přemítat, mluvit a diskutovat a nedělá jim ani potíže cvičící, trénující, soutěžící nebo jakoukoliv kolektivní třeba míčovou nebo hokejovou hru provozující sportovce bedlivě sledovat. Třeba i vestoje. Jaký je vlastně rozdíl mezi profesionálním tréninkem a cvičením takříkajíc pro radost a pro zdraví? Říká se, že amatéři cvičí až k hranici bolesti, kterou se už celkem rozumně nesnaží překonat, zatímco pro profesionály teprve za touto hranicí trénink začíná. Kdo by neznal vtipnou hlášku, těžko na cvičišti, lehko na bojišti nebo těžko při cvičení, lehko v boji? Pokud jste někdy zavítali do posilovny (nebo spíše vysilovny), do fitka nebo jakékoliv jiné, vzhledem k pasivnímu pohybovému aparátu demoliční cvičební prostory, určitě jste si všimli, že se zpocení návštěvníci snaží cloumat a pohybovat co nejtěžšími kovovými kotouči a železnými cihlami, prostě nechutně velkým závažím. Kdyby si na to vzali traktor, hever, buldozer, kladkostroj nebo jeřáb, bylo by to celkem logické a pochopitelné, ale oni se to všechno snaží vykonávat ručně. Je otázka (ještě se k ní vrátíme), jestli musí být účinný trénink vysilující, sebemrskačský, pravidelný, dvou nebo třífázový nebo můžeme trénovat pohodlně, v klidu, bez toho, abychom se napínali nebo přepínali skoro až k infarktu nebo mozkové mrtvici?

Raven

Poznámka: v mých kurzech Magie života, cesta k nesmrtelnosti se naučíte trénovat, cvičit a spojovat cvičení s meditacemi tak, abyste nemuseli chodit na cvičení do jakéhokoliv fitka nebo posilovny.