Řekli jsme si, že Vánoce jsou v podstatě symbolikou lidské sebestřednosti a naznačili jsme si, že člověk se dá definovat jako absolutní egomaniak, jehož nejvyšším potěšením je likvidace všeho, co se zlikvidovat dá. Symbolika Vánoc je ve své podstatě zrůdná (oslava smrti, zneuctění a zesměšnění umírajících živých bytostí), my se radujeme, zatímco ostatní trpí. Jak asi slavil Vánoce populární Vlado Napichovač? Kdyby se o tom natočil výpravný film, mohl by být docela zajímavý. V esoterice platí zásada, že pokud se člověk chce udržet dlouho naživu a chce se vyhnout nemocem a v podstatě i úrazům, musí se naučit nejenom vidět realitu, ale musí ji umět unést. Málokdo si dokáže přiznat, že se naše vyvinutá, civilizovaná společnost má dobře pouze na základě toho, že je přinejmenším tichým společníkem a spolupodílníkem na krádežích, loupežích a vraždách. Možná by bylo zajímavé si všimnout, kde mají Vánoce nejdelší tradici, jestli to náhodou nejsou právě ty nejrozvinutější státy, které v drtivé většině mají na svědomí utlačování a vykořisťování jiných národů, světové války a genocidu.

V křesťanské mytologii se tvrdí, že člověka stvořil pánbůh. Pokud budeme pod pojmem pánbůh chápat přírodní síly, kterým nerozumíme a díky nimž tady jsme, můžeme existenci pánaboha pokládat za doloženou, dokázanou a potvrzenou. Jak ale můžeme vědět, že pánbůh stvořil také ďábly, satany, démony a jinou nepříjemnou havěť? Nejsme to náhodou my? Co když právě my, lidé, jsme ti padlí andělé, o kterých se často píše v legendách? To může být také důvod, proč s námi pánbůh nekomunikuje. Číslo 666 není číslo ďábla, ale číslo člověka – přestože je za číslo ďábla stále dokola považováno. Jaký je rozdíl mezi vzdělancem, který podlehne vlastní zpupnosti, díky čemuž začne věřit ve vlastní božské schopnosti a průměrným člověkem? Základní lidské vlastnosti jsou namyšlenost a hloupost. Většina skutečných myslitelů, kterým se podařilo vidět realitu ostřeji než ostatní, se shodla na tom, že namyšlenost a hloupost jsou prakticky neomezené. Další takovou dost nebezpečnou vlastností je sklon k nesamostatnosti. Člověk neustále hledá buď nějakou autoritu, na kterou se může odvolávat nebo fackovacího panáka, vykupitele, který všechno, co se nepovede vezme na sebe a všichni ho mají svým způsobem rádi, protože je trestán za jejich hříchy. Skuteční viníci mají havaj a mohou dál zvesela řádit podle svého gusta. Projevy lidské agresivity můžeme najít prakticky v každém záhybu našeho chování. I smysl pro humor, dobrota, laskavost, zamilování a láska jsou projevem agresivity. Kdyby k lásce stačil jeden, je to v pohodě, nikoho by to neotravovalo a neobtěžovalo, člověk by se cítil jak po dobrém obědě a nesledoval by nikoho druhého, jestli se chová podle jeho představ, jestli je nablízku, jestli je „věrný“ a jestli plní „úkoly“, které jako druhá půlka zamilované dvojice na sebe automaticky bere. Největším projevem skutečné LÁSKY by podle mě bylo, kdybychom si řekli, že se budeme starat každý sám o sebe a ostatní necháme v klidu, nebudeme je k ničemu nutit, necháme je žít, nebudeme je chtít o nic ošulit, ani k ničemu nutit… už se asi usmíváte, protože si říkáte, že v tom případě, by přestala existovat politika, ekonomika, etika a náboženství (čtyři největší a nejzrůdnější lži, které ničí lidskou existenci)… asi by přestala existovat klasická rodina… ano je to paradoxní, dnešní společnost, která občas sama sebe považuje za etickou, může existovat pouze na základě násilí. Silní vysvětlí slabším, jak se mají chovat – což nás ale vůbec nepovyšuje nad ostatní zvířata. Myslím, že člověk je ve svých projevech násilí tak urputný, že se už nikdy nezmění, s tím je dlužno se smířit. A pokud se občas, sem tam někomu podaří pracovat víc na sobě než na ostatních – což je o mnoho lepší, než plýtvat silou a energií na pozorování, kritizování a ovládání druhých – je to výjimka a zřejmě to zůstane výjimkou i nadále. K osvícení lidské mysli v tom smyslu, že se přestane rýpat v záležitostech, do kterých jí nic není, bude docházet jen zřídka, ale na to jsme už celkem zvyklí. Nebo si dovedete představit, že by dejme tomu představitelé našich církví uposlechli, kdyby pánbůh promluvil lidským hlasem, řka: „Nechci, abyste mě uctívali, nechci, abyste si mě brali do huby, nechci, abyste si o mě pořád vyprávěli a abyste mě drbali. Nevšímejte si mě, nechte mě na pokoji, jako kdybych neexistoval. Oslavujte si sami sebe, starejte se o sebe a vyserte se na mě, tak jako já už přes milión let seru na vás! A nechte si svý debilní Vánoce, klidně si je slavte, ale nespojujte je s mým jménem!“

Raven